Hra s osudem✔️

1.kapitola

Vzbudila jsem se na zvuk budíku, ale absolutně se mi nechtělo nic. Věděla jsem totiž, že když teď otevřu oči, budu v té kruté realitě. Ocitnu se opět v mém utrápeném světě, kde jsem veselá a nic mě netrápí. Bohužel jsem však uvnitř zlomená a stále se propadám čím dál tím více do temnoty. Chybí mi Lora, chybí mi Chloe, chybí mi můj ztřeštěný bráška a máma. Chybí mi všichni. Dokonce i on. Byl zdrojem mých trablí, mohl za vše, co se mi stalo a já ho za to nenávidím. Tak strašně ho nenávidím, že to snad nejde ani popsat, ale zároveň...zároveň ho nepopsatelně miluji a ničí mě myšlenka toho, že už nebudeme spolu, že ho víc jak půl roku neuvidím. A proč? Kvůli jedné jediné chybě, kterou spáchal před pár lety. Hodně krát jsem přemýšlela, že nasednu zpátky na letadlo a vrátím se do Austrálie za všemi, ale zároveň se už nedokážu podívat do těch temných očí. Do očí, které mě tolik pohltily a já neviděla před sebou nic jiného než jeho. Kluka, kterého z celého srdce nenávidím a zároveň miluji...

„Nik, musíš vstávat, dělej," vejde do pokoje Andy a já zabručím. „Ještě pět minut," řeknu do polštáře a on se začne smát. „Dělej, už týden jenom ležíš v posteli," uchechtl se a já se na něj podívala. Byl oblečený pouze v teplácích a já tak měla dokonalý výhled na jeho hruď. Byl vysportovaný, ale pořád se ani v nejmenším neblížil k Dylanovi.

„Fajn, už vstávám," řekla jsem rezignovaně a začala se sbírat z postele. „Hodná holka, jdu udělat snídani," mrkl na mě a já nepřítomně přikývla. Ještě jsem vás nestihla obeznámit s tím, co se tady vlastně dělo. Jakmile jsem přiletěla z Austrálie, celá moje parta mě čekala na letišti a já je asi deset minut musela objímat, a zároveň jsem brečela. Vlastně jsem probrečela celé Vánoce a na Silvestr jsem se totálně ožrala, že si to ani nepamatuju naštěstí. Od té doby jsem chodila asi dva týdny jako tělo bez duše, ale řekla jsem si, že už brečet nebudu. Musím se vzchopit a začít znovu. Nemůžu se utápět ve své minulosti. Už nikdy víc. Teď jsem tady, se svou partou a musím se vrátit do reality.

Taky jsem se nečekaně dozvěděla, že se dal Andy dohromady s Holly. Celkem dost mě to překvapilo, ale přeju jim to. Jsou spolu zlatí. Sice mi připomínají mě a Dylana, ale vím, že oni to mají úplně jinak. Školu jsem chtěla začít až od druhého pololetí, které bohužel začíná dneska, ale co nadělám. Neměla jsem odvahu ani myšlenky na to, abych se objevila v mojí staré škole. Zapsaná už jsem a vše je zařízené. Taky často volám s mámou a Brianem, občas zavolá Lora nebo Chloe a já se tak dovídám novinky, ale jinak se snažím kontakty neudržovat. O Dylanovi mi však nikdo neříká a já se ani neptám. Nezajímá mě to, už nepatří do mého života, a tak to prostě musí být...

No a zbytek mé dovolené probíhalo buď u mě v pokoji nebo spíše u Andyho doma v pokoji pro hosty, který je dočasně mým útočištěm anebo s mojí partou. Katt se mě snaží vytáhnout na všelijaké akce a ostatní ji v tom podporují. Jak jinak. Nezazlívám jim to, chtějí mi pomoct, ale já o tom nestojím. Musím se s tím poprat sama.

Přesunu se spolu s mými myšlenkami do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima, dlouhé střapaté vlasy, vyhublá postava. Ano taky jsem zhubla o asi pět až devět kilo, ale to je vedlejší. Omyla jsem si obličej a vlasy stáhla do vysokého culíku. Na tvář jsem si dala korektor, abych trochu zakryla ty kruhy, pak pudr, trochu obočí a nakonec řasenka. Nechtěla jsem se příliš výrazně líčit, byla jsem spokojená.

Přešla jsem zpět do pokoje a vytáhla si černé potrhané rifle, tmavě modré tričko a černou koženku. Ano měla jsem ráda tmavé oblečení. Spolu s věcmi do školy a novým telefonem jsem sešla dolů, kde už Andy pokládal snídani na stůl. Kdybyste se ptali, proč mám nový mobil, tak jsem si ho koupila, abych měla ode všech klid. Hlavně teda od Dylana. Od odletu mi stále volal a psal, tak jsem to už nevydržela a šla si koupit nový i ze sim kartou.

„Dobré ráno," pozdravím od Andyho mamku a ta se na mě mile usměje. Vždycky jsem ji měla ráda, byla hodná a skvěle jsme si rozuměly. Pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, takže často nebývala doma, ale mě to nevadilo. „Dobré ráno, Niky," pozdravila mě a já si sedla ke stolu. Hmm toasty. Vše jsem snědla a pak pomohla Andymu s umytím nádobí. Mezitím už Katrin (mamka od Andyho) odešla do práce, takže jsme si mohli povídat. „Těšíš se?" zeptal se mě po chvilce Andy a já si povzdechla. „Popravdě se mi tam vůbec nechce, ale musím dostudovat," řekla jsem a on se uchechtl. „Neboj, bude to v pohodě, teda až na jednu věc," řekl a poškrábal se na zátylku. Zvedla jsem na něj tázavě obočí a on dělal cokoliv, aby se mi nemusel podívat do očí. „Rozkřiklo se, ani nevím jak, že jsi tady a nastupuješ zpátky na školu, takže..." nedokončil a já na něj vykulila oči. Ano, byla jsem oblíbená na této škole, ale myslela jsem, že už na mě všichni zapomněli. A taky že budu mít klid. Zřejmě se tak nestalo. „Katt," povzdechla jsem si a on jen přikývl. „Ona se nedožije dalšího rána, to přísahám," řekla jsem a hodila hadru na topení. „Tak pojď, ať to máme za sebou, vyzvedneme cestou Holly, ok?" řekl a já přikývla.

Oba jsme si vzali věci a nasedli do jeho černého BMW. Pustila jsem nahlas rádio a užívala si jízdu. Holly se k nám po chvilce přidala a my mířili k ústavu, kterému se říkala škola. Celkem jsem se bála, ale na druhou stranu jsem byla i zvědavá. Zaparkovali jsme na pozemku a pomalu vystoupili. Zbytek party už na nás čekal kousek od vchodu a netrpělivě na nás čekali. Neušlo mi ani, že se ostatní na nás dívali, šeptali si a usmívali se. Pár kluků i hvízdlo, na což jsem musela jen protočit očima. „Ahoj Niky!" křikla na mě Melissa, jedna holčina z nižšího ročníku a já ji s falešným úsměvem zamávala. „Čus lidi," pozdravila jsem svoji partu a všechny jsem je objala. „Tak tě srdečně vítám zpátky v našem ústavu. První hodinu máme francouzštinu, jaké máš z toho pocity?" vychrlila na mě Katt a já si bolestně povzdechla. „Nemůžu se dočkat," řekla jsem otráveně a vešla do budovy, kam jsem vcházela kdysi každý den.

Je tu vaše vysněná první kapitola a pokračování našeho příběhu, a doufám, že si to užijete!