Hra s osudem✔️

30. kapitola

„Slečno Lorenz, doufám, že jste si vědoma, co jste provedla," zvýšil na mě hlas ředitel. Jen jsem se na něj podívala s velikým nezájmem ve tváři a pokrčím rameny. „Možná."
Všichni se na mě dívali jako na debila, ale mě to bylo jedno, protože Kyle si začal a byla to jeho vina. Ředitel se začal mračit více než před tím, třídní se na mě dívala se založenýma rukama na hrudi a rodiče Kyla byli naštvaní.

„Lorenz, nevím, co se děje, ale vůbec se mi nelíbí, jak se chováte. Jak jste ho mohla, tak zbít...myslím, že udělám jistá opatření a..." zarazil se, když se zvedl táta od Kyla. Všichni jsme čekali, co z něj vyleze. „Nemusíte, můj syn si to určitě zasloužil." „Paule!" vyjekla jeho manželka, ale on ji zase zastavil. „Ne, ty víš, že je to jen kluk, který rád provokuje a jestli řekl něco, kvůli ho slečna prostě zbila, tak si to zasloužil," řekl klidně zatímco se teď všichni dívali nechápavě na něj. Dokonce ředitel nic neříkal a sledoval ho. Nečekala jsem takovou reakci, a proto jsem se začala smát. Prostě jsem vybuchla v hlasitý smích přes celou ředitelnu. „Samozřejmě, že si to zasloužil," vydala jsem ze sebe během smíchu. Nevadilo mi, že jsem seděla v ředitelně, kde se na mě všichni dívali. „Kvůli čemu to bylo?" zeptala se mě učitelka a já se pomalu uklidňovala. Zhluboka jsem se nadechla a vražedně se na ni podívala. Jí jsem měla taky chuť zbít. „Lorenz, tak kvůli čeho," trochu ostře po mě vyjela. „Kvůli Barnesovi," zabrblala jsem, na což se ředitel narovnal. „Zase on," prskl a přimhouřil na mě oči.

Ještě nějakou dobu jsme to tu řešili, ale vzhledem k tomu, že otec Kyla nechtěl, abych byla potrestána, tak mě ředitel nechal a já mohla beztrestně dodělat školu. Všichni začali opouštět ředitelnu, dokud jsem tam nebyla jen já, třídní a ředitel.

„Nikito, zůstaň tu, chci si popovídat," rychle mě zastavil tak jsem tam zůstala. Kolem mě prošla třídní, na kterou jsem hodila vražedný výraz, na což mi to oplatila a pak za sebou zavřela dveře. Podívala jsem se na ředitele a čekala, co po mě bude chtít. „Co po mě teda chcete?" zeptala jsem se, když jsem se na něj už nějakou dobu dívala, ale on nic neříkal. Položil ruce na stůl a upřeně se na mě zadíval. „Dylan mi vysvětlil, že na tuhle školu chtěl jít jen proto, aby si tě získal zpátky...podle všeho, co mi řekl, jste už spolu byli v Austrálii, ale něco se zvrtlo, a proto si přiletěla tady," mluvil klidně a já se jen nestačila divit. Proč mi to tu sakra říká? Vždyť mi bylo jasné, proč tu je a o co mu jde. Nechápavě jsem se na ředitele podívala a chtěla jsem vysvětlení, proč mi to říká. „Hele, tyhle věci jste měli řešit spolu, ne tady ve škole, ale bohužel jak vidím, i když tu můj synovec není, tak jsou pořád problémy. Nechci ale, aby tady byly problémy, Nikito, to, co jste tu způsobili, se mi nikdy nestalo," řekl a já si povzdechla. „Kdyby váš synovec pochopil slova "nech mě napokoji" tak k ničemu nedošlo," odfrkla jsem si se založenýma rukama na hrudi.

„Nevím, co se mezi vámi stalo, ale do školy už to netahej, takže si to s ním vyřiď."

„Nic si s ním vyřizovat nechci, bylo by to v klidu a vyřešené, kdyby neudělal i druhou chybu a neměl něco s třídní," mykla jsem rameny. Chvíli jsem se zastavila a přemýšlela, co jsem to vlastně řekla. „Nic s ní neměl, ona si to vymyslela, sama mi to poté řekla," dodal najednou a já zvedla obočí. To by znamenalo, že mi říkal Dylan pravdu. „Ano, mluvil pravdu, takže si myslím, že byste to na schůzce měli probrat a všechny své dobré i špatné pocity nechat až na ni. Ve škole už žádné násilí a ten čin ti odpustím," poté, co tohle řekl jsem na něj hleděla jako na puk. Najednou mě popadl vztek na třídní. Rychle jsem z té ředitelny vyletěla a běžela na hodinu, kterou měla s naší třídou.

„Lorenz!" vyjekl ředitel, ale toho už jsem ignorovala. S jedinou myšlenkou jsem prostě rozrazila dveře třídy a v ten moment se na mě všichni, včetně třídní a mé party, podívali. Sledovala jsem tu couru, která nás učí a šla k ní blíž. „Doufám, že jste si to užila!" vydala jsem ze sebe. „Nevím, o čem mluvíš," zakroutila hlavou a podívala se po třídě. Zřejmě ji to znervózňovalo, ale mě ne, bylo mi to jedno. „Jste pěkná lhářka, jde vidět, že jste jen kráva, která závidí štěstí ostatním," dloubla jsem do ní prstem. „Kvůli vám se vše posralo více a já ztratila člověka, kterého jsem milovala," odmlčela jsem se na chvíli, protože jsem se nad tím zapřemýšlela. „Oprava, pořád ho miluji, i když mi ublížil...nedokážu ho donekonečna nenávidět," vydala jsem odevzdaně ze sebe a sklopila jsem hlavu. Já ho vážně miluji. Musím se s ním sejít. Musím mu to říct. Zvedla jsem hlavu a zamračila se na ni. „Ještě jednou něco takového uděláte, tak skončíte tak, jako Kyle," prskla jsem po ni. Byla totálně v šoku. Nic mi neřekla na to, že jsem ji právě urazila, nadávala a vyhrožovala. Oproti ní celá třída začala hvízdat a já se na ně podívala. Andy vypadal, jako by mu spadl kámen ze srdce, Holly se jen na mě usmívala a Katt vypadala dojatě.

„Holka, nečekej, a běž za ním," pobídl mě Andy a mrkl na mě. Když jsem se otočila, tak ve dveřích stál ředitel. Chvíli jsem stála a čekala, co budu dělat, ale ředitel kývl a udělal mi prostor na to, abych kolem něj prošla a běžela pryč ze školy. Běžela jsem za ním. Běžela jsem za klukem, který mě sice zklamal, ale nedokážu se zbavit pocitu, že ho miluji. Nedokážu ho do konce života nenávidět. Rozrazila jsem dveře školy a běžela do baru, kde měl mít práci. Musela jsem mu to všechno říct, ale nedám se mu zadarmo, nejdříve mu vše vyčtu. Vše, co mi způsobil, a kvůli čemu jsem se trápila nejvíce.