Hra s osudem✔️

21. kapitola

13. - 14. den

Cítila jsem se plná energie jako nikdy předtím. Možná to bylo tím včerejškem anebo. Ano určitě to bylo tím včerejškem. Věděla jsem, že z toho už se nevykroutím, takže jsem ani nemusela popírat to, že ho pořád miluji. On to ale věděl, tedy myslím si, že to po tom včerejším večeru pochopil. Šla jsem nám zase něco najít k jídlu, když už nic, navíc on ještě spal a já ho nechtěla rušit.
Dneska jsem to nějak moc nehrotila, vzala jsem jen trochu co jsem našla a zase jsem šla zpátky za ním.
Ještě pořád spokojeně oddychoval, tak jsem si sedla vedle něj a hladila ho ve vlasech. Trochu se pohl, ale spal dál.
Nechala jsem ho tak a sama se nasbírala.

Jen co se probudil já už byla oloupaná a spokojená s tím co se mi povedlo. Chytila jsem totiž rybu a byla jsem na sebe hrdá.
„Dobré ráno," řekla jsem mu s úsměvem, který i okamžitě oplatil.
„Dobré princezno," spokojeně vydechl a pak se posadil, aby se protáhl.
Vypadal děsně roztomile a já z něj nemohla spustit zrak.
Jeho nahá hruď, kterou mi právě ukazoval mě zase fascinovala i s tím jeho tetováním. Zjistila jsem, že měl další nové u pasu na pravé straně.
Byl to nápis, který mě také fascinoval.
Podala jsem mu opečenou rybu a usmála se. „Jsem po snídani, takže je celá tvoje," řekla jsem mu mile. „Děkuji," dal mi pusu na líčko. Uculila jsem se a nechala ho dojíst si snídani.

Byla jsem spokojená, teda kromě toho, že nám odletěla záchrana a nemůžeme najít světlice. Nakonec jsme dnešek prožili samozřejmě spolu, vlastně jsem se od sebe ani o krok nepohnuli a celý den proleželi vedle sebe. Nic víc nás stejně nezajímalo. Já už chtěla pryč, doufala jsem, že nás, co nejrychleji najdou. Je to týden a pořád nic. Kdyby si nás všiml vrtulník, tak by to bylo tisíckrát lepší. Navíc, Dylan byl unavenější než jindy, což se mi vůbec nelíbilo, měl to asi kvůli té nohy, kotník měl sice lepší, ale to škrábnutí potřebovalo lepší ošetření. Byla tu ale naděje na záchranu, když jsme viděli vrtulník, tak bychom měli být nezvěstní. „Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě najednou a já se na něj podívala. „Nad naší záchranou, protože potřebuješ ošetřit," řekla jsem a posadila se abych se podívala na tu jeho nohu. On se jen lokty zapřel a sledoval moje kroky. Odvázala jsem mu nohu a podívala se. Měl to trochu horší než předtím. Bála jsem se, že se mu to zanítí. „Je to dobré Niky," položil mi ruku na tu mou a pousmál se. „Není, musíš mít lepší ošetření," povzdechla jsem si. Rychle jsem se postavila abych mu to dneska ještě opláchla vodou, aby to neměl horší. Sice chvíli brblal, ale pak se nechal.

*****

„Slyšíš to!" vyjekla jsem najednou a vyskočila na nohy. Něco jsem z dále slyšela, ale nedokázala jsem to určit. Rychle jsem hodila pohled na Dylana a trochu se zamračila. „Dylane," řekla jsem, ale on moc nereagoval. Dřepla jsem si k němu a zatřepala jsem s ním. Podíval se sice na mě, ale byl bledý. „Musím tě odtud dostat," dala jsem mu pusu a pak se rozeběhla na pláž. Viděla jsem přibližující se loď, tak jsem začala mávat, křičet a vše pro to, aby mě viděli. Povedlo se, loď se stočila naším směrem a já se začala usmívat. Tohle bylo nejlepší. Konečně si nás všimli. Běžela jsem pro Dylana a pomohla mu vstát. „Pojď, jsou tu pro nás," řekla jsem mu a podepírala ho. „Já ti říkal, že nás hledají," pousmál se a dal mi pusu na čelo. Oba jsem se dostali k lodi, ze které začali seskakovat nějací lidé, kteří vypadali šťastně, že nás našli. „Dylan Barnes a Nikita Lorenzz?" nejdříve se nás zeptali a my oba kývli. „Hledali jsme vás týden, pojďte," řekl pán a já se usmála. Dylana začali podepírat další chlapi a mě jeden odvedl na loď.

Dostala jsem pořádné jídlo, něco k pití, zatímco Dylana pořádně ošetřili a odvedli ho do kajuty, aby se pořádně vyspal, protože ho nadopovali nějakými prášky. Seděla jsem u stolu a jedla jako bych neměla celý týden co jíst. „Jsem rád že chutná," zasmál se u dveří jeden muž a já jsem se na něj podívala. „No, když máte něco jiného k jídlu, než ryby anebo banány tak je jasné, že to bude dobré, snědla bych cokoliv," vydala jsem ze sebe a on si ke mně přisedl. „Jsem West, hledal jsem vás oba celý týden, vaše učitelka měla strach a vaši kamarádi taky," pousmál se a já kývla. Dojedla jsem poslední sousto a podívala jsem se na něj. „Děkujeme," odpověděla jsem mu mile. „Doufám, že jste narozdíl od svého přítele v pořádku," řekl a já se málem udusila čajem. „Promiňte, ale on není můj," kroutila jsem hlavou. „Aha, já myslel že ano, když jste se na něj tak dívala. Šlo vidět, že se moc bojíte o něj," řekl a díval se stále do mých očí. „No je to složité...on je můj učitel, ale bývalý přítel, teda teď asi možná přítel, já teď nevím, jediné, co vím, že to nesmí nikdo zjistit," řekla jsem zamyšleně a pak se zase podívala Westovi do očí. „Opovažte se o tomhle někomu ceknout," přimhouřila jsem oči na což se začal smát. Přísahám, že se mi smál. To nebylo možné. Nechápala jsem ale proč, takže jsem se na něj nechápavě dívala a čekala až se uklidní a řekne mi proč se směje. „Promiňte, vy máte teda super příběh, ale nebojte nikdo to nezjistí, na to se spolehněte," mrkl na mě, ale pořád byl pobavený.

Jen co jsme se kolem 5 odpoledne dostali zpátky do Miami, tak jsem jen vydechla úlevou. Dylana jsem sice neměla možnost po tu dobu vidět, protože jsem ho chtěla nechat si odpočinout, ale teď na sebe nijak čas mít nebudeme. Asi jsem to brala jako uzavřenou kapitolu ten ostrov. On už vypadal lépe a jediné co jsme teď mohli byl úsměv na našich rtech, toť vše. „Pane bože Niky," uslyšela jsem svoje kamarády a o pár sekund později jsem ležela na zemi a moje parta na mě. Byla jsem ráda, že jsem je viděla. Od té doby jsem ale Dylana nezahlédla. „Všichni máme napomenutí třídního učitele," oznámil mi Andy, ale to mi bylo aktuálně jedno, hlavně že jsem byla zase v Miami ne na nějakém ostrově.

„Musíš nám vše povyprávět, co se stalo a dopodrobna prosím," vydechla Katt v pokoji a seděla vedle mě na posteli spolu s Holly a obě bedlivě poslouchaly a čekaly co řeknu. Bohužel jsem moc povídat nechtěla, a tak jsem to trochu ošulila svým příběhem, který byl krátký stručný a bez detailů mě a Dylana, to by byl totiž poprask. Popsala jsem jim den po dni s tím, že jsem jim řekla, co vše jsem tam viděla, a i to, jak krásné to tam bylo. Řekla jsem jim i o té pumě, jenže ty dvě už jaksi trochu vytuhly a ani jsem se jim nedivila, když už bylo pozdě. Taky jsem to dneska musela zabalit.