Hra s osudem✔️

37. kapitola

„Princezno, už jsme tady," šeptal mi u ucha sladký hlas, který mě i tak nedokázal na první pokus vzbudit, protože jsem nechtěla. Musela jsem se po tom dlouhém letu vyspat a to pořádně. Jenže ten dotyčný to zřejmě nechtěl.
„No tak princezno, vstávej," ozval se znovu. Tentokrát jsem hlavu otočila na jeho stranu a pomalu otevřela oči. „Nech mě spát," zabručela jsem směrem k němu. „Nemůžu, jsme skoro na letišti v Austrálii a ty ještě spíš," řekl pobaveně, na což mě to všechno došlo. Otevřela jsem oči a na mém obličeji se musel objevit starostlivý výraz. Dylan ho hned zpozoroval a přimhouřil oči. „Copak?" zeptal se mě podezřele.
„Dylane, oni to neví," zamumlala jsem potichu, jenže on mě slyšel. „Co neví, Niky?"
Podívala jsem se na něj a povzdechla si.
„Neví, že jsme spolu, a že oba přiletíme," dořekla jsem a podívala se mu do očí. Byl překvapený, jak jinak. Na chvíli se zasekl, zakroutil hlavou a vydechl. „Cože?"
„Dylane, já jim to neřekla," nervózně jsem se pousmála. „Neví, myslí si, že spolu nejsme," kýval hlavou jako by si to urovnával. „Jel jsem s tebou, abych zjistil na letišti, že mě možná zabije tvůj brácha," dál vedl svůj monolog. Vydechl a přesměroval svůj pohled na mě. Bojím se Brianovy reakce.

Přistáli jsme kolem 15:19 na letišti v Sydney. Oba dva jsme byli nervózní ale nakonec jsme se zastavila. „Zlato, to zvládneme. Brácha ti nic neudělá, když mu to nedovolím," řekla jsem rozhodně. „Vše proběhne v pohodě," nedokončila jsem, protože jsem se zasekla. Radši jsem to neřekla a políbila Dylana. Díky bohu to nijak neprobíral, a tak jsme mohli jít dál pro kufry. Čím blíž jsem byla mámě a Brianovi, tím více jsem drtila ruku Dylanovi. Byl pobaven mnou mezitím co vážně přicházel o ruku, nijak mu to nevadilo. Najednou to byly hnědé vlasy, vysoká postava a ty stejné oči jako mám já, co mě nadchlo. Jenže když už jsem se chtěla pustit Dylana, zasekla jsem se.

„Překvapení!" zakřičeli všichni. Byl to šok pro všechny, jak mě s Dylanem, tak i ostatní.
Před námi stáli s otevřenou pusou všichni. Lora, Chloé s Brianem, Tayler, Zack a má máma.
Nikdo nemluvil, všichni mlčeli a my s Dylanem jsem je nervózně sledovali pořád nepouštějíc naše ruce. „To si děláte prdel!" vyjekl najednou Brian a já k němu střelila pohled. Nebyl dvakrát nadšený, ale to asi nikdo z nich tedy kromě mámy, ta Dylana měla ráda pořád. Všimla jsem si, jak mi bráška zčervenal a zatnul ruce v pěst. Chloé ho pohladila po hrudi, ale moc to nepomohlo.

„Ahoj všichni," vydala jsem ze sebe potichu a pokusila se o úsměv. Má máma to nijak už neřešila a oba nás šla obejmout. „Děti, jsem ráda že jste tady," oba nás pevně objala. Snažila jsem se jí to oplatit, ale můj pohled byl pořád na bráchovi. Mračil se na mě, ale i na Dylana, tedy na toho hlavně. Chloé s Lorou se ke mně nalepily taky a začaly mě objímat. „Chyběla si nám holka, neměly jsme co dělat bez tebe," povzdechla Chloé což mě pobavilo. „Že to říkáš zrovna ty, když jsi s bráškou," protočila jsem očima, na což se Chloé uculila jako malá holka. „Jenže ne vždy jsem s ním byla," řekla na obhajobu, která ji moc nevyšla, protože se do toho vložila Lora. „Děláš si srandu? Vždyť jste se oblizovali na každém kroku," odfrkla si, na což Chloé celá zrudla. Konečně, když jsem se cítila lépe, se to zase změnilo, jen protože to někdo nevydržel. Stačilo jen pár vteřin a vše se otočilo, když můj bráška nevydržel to, že jsem s Dylanem. Pár vteřin, co nikdo nic nepostřehl a kluci tomu nestihli zabránit. Brian se napřáhl a vpálil, na letišti, Dylanovi takovou bombu do obličeje, že se Dylan neudržel, a i s věcmi se skácel k zemi. Vyjukaně jsem se dívala, co se stalo, a pak si rychle klekla k Dylanovi. „Briane!" vyjekla jsem naštvaně a střelila po něm pohledem. Až tehdy kluci zasáhli, Tayler ho chytl za ruku a Zack za druhou.

„Vše vám vysvětlím, jen prosím, pochopte mě," shlédla jsem všechny kolem sebe, abych se ujistila, že mi rozumí. Holky vypadaly pochybovačně, ale těm jsem věřila i s mámou nejvíce, dokonce i klukům, ale Brian nevypadal, že by se nechal přesvědčit. „My vám to vysvětlíme," řekl Dylan na což sebou Brian cukl. „Ty nic vysvětlovat nebudeš!" sykl ukazujíc na něj. „Briane nech toho," okřikla ho máma, na kterou se taky podíval hnusně. „On Niky ublíží a já mám čekat, na to, kdy se mi zase sesype v náručí, protože ji zase ublíží?!" ztropil tu scénu Brian a já už toho měla dost. Zvedla jsem se na nohy kráčejíc k Brianovi, abych mu viděla tváří v tvář do obličeje. „Těšila jsem se na tebe a ty děláš tohle?! Brácho, vzpamatuj se! Je to můj život a já jsem svého štěstí strůjce, tak mě vyslechni dříve, než začneš jednat,"

Tohle stačilo k tomu, abychom si všichni posbírali věci a vyrazili pryč z letiště. Kupodivu všichni chtěli slyšet náš příběh, takže se všichni nasáčkovali k nám domů. Dali mi ale chvíli času, abych si vybalila a Dylan byl se mnou v pokoji.
„Princezno, omlouvám se, tohle se nemělo stát," povzdechl si a sedl si vedle mého kufru, ze kterého jsem vytahovala věci a urovnávala si je na poličku. Neodpovídala jsem mu, jen jsem se prostě chtěla uklidnit, abych se teď nesebrala a nesla bráchovi ubalit pěstí. Otáčela jsem se kolem sebe a prohlížela si můj pokoj, který zůstal přesně, jak si ho pamatuji. Nic se nezměnilo jen fotky, které jsem vyměnila.
„Princezno, mluv se mnou," zaškemral Dylan.

Jen jsem po něm hodila pohled alá "radši jim to vysvětlím" než abych mu odpověděla a vydala se dolů spolu s ním za sebou. Všichni už bedlivě čekali, co se bude dít tedy kromě mámy, ta nám nechala soukromí.
„Pro začátek, já se už rozhodla, chci být s ním ať se vám to líbí nebo ne. V mých pocitech jsem se nevyznala...neříkám, že teď se význam, ale city k němu jsou pořád stejné od doby, co jsme spolu poprvé začali i přes to vše, co se stalo, prostě je neumím ovlivnit," vydechla jsem na začátek. Chloé s Lorou se na mě dojatě dívaly a Dylan mi stiskl ruku.
„Kluci, teď to bude spíš k vám, protože holky jsou lehce zmanipulovatelné," pousmála jsem se na holky jako omluvu, ale kývly, že je to pravda.
„Začnu tím, jak to vlastně bylo," vydechla jsem. Přísahám, že jsem se trochu třepala, když jsem vše říkala a Dylan mě doplňoval nebo říkal, jak to cítil on. Taky to nebyla žádná sranda, ale vše jsme vysvětlili. Myslím, že ten pocit, co jsme v sobě našli k tomu druhému jsme měli stejný, jako bychom k sobě opravdu patřili.
Během toho vysvětlování se Tayler se Zackem zase usmířili s Dylanem tak, jako holky. My jsme byli v pořádku, ale brácha nevypadal, jako by chtěl usmíření. Taky že jsme s ním zůstali sami v obýváku. Jinak to nešlo.

Seděli jsme naproti sobě a dívali se do očí. Bráška přeskakoval z jednoho na druhého, jako by něčeho chtěl docílit. „Briane vím, že jsem to posral, ale to, co k Niky cítím, je skutečné, nikdy jsem to k žádné necítil tak silně jako k ní," Dylan se snažil mluvit klidně a uváženě, ale tohle, co řekl, bylo to nejhezčí, co jsem kdy od něj slyšela. Jenže na Briana to nezabralo, protože si jen odfrkl. „Dobře, když něco poseru, můžeš mě zbít, ale prosím zkus mi ještě věřit," poprosil ho a navrhl mu tuhle šílenou nabídku. Nelíbilo se mi, že by se měl nechat zbít od bráchy. Všimla jsem si změny v Brianově obličeji.
„To beru, máš teda šanci, ale když ji ublížíš, tak se k ní nikdy nepřiblížíš," řekl brácha rozhodně. Oba si podali ruce, takže se dohodli.

To byl děs, ale na druhou stranu jsem byla ráda. Konečně se to vše vyřešilo a my mohli prožít nezapomenutelné okamžiky a prázdniny spolu s Dylanem a celou mou partou a bráchou. Tak moc jsem byla ráda, že jsem měla to, co jsem potřebovala. Hodně věrných kamarádů a lásku svého života. Tak moc jsem se těšila na společný život a doufala jsem, že nám to vše vydrží a nic se nepokazí. Už jsem nechtěla měnit. Chci být jen s ním, a to mi k životu úplně stačí. No a ke všemu můj milovaný bratr s Chloé tvořili taky nádherný pár, který se vyvíjel dobrým směrem tak, jako ten můj s Dylanem. Kupodivu i Lora si našla cestu lásky a dali se o prázdninách do kupy s Taylerem.

The end

Je tady poslední kapitola a ukončení tohoto příběhu. ❤️❤️
Další pokračování už nebude tohoto příběhu.
Tedkom máme rozepsanou Srdce závodníků, doufáme, že s námi zůstanete i nadále ❤️
BGirlss