Hra s osudem✔️

34. kapitola

Čas letěl jako voda a já už měla jen dva dny školy. Konečně prázdniny. Uvidím mámu a Briana. Tak nadšená jsem nikdy nebyla, přísahám že jsem s tím otravovala nejvíce Dylana. Ale takovou náladu mám jen posledních pár dní, jinak jsem studovala a snažila se s partou užít si poslední týdny spolu, až se vrátím tak už mě od mámy a bráchy nikdo nedostane. Když jsem tehdy odjížděla, doufala jsem, že si tady oddechnu od všeho, ale opak byl pravdou no. Dylan mi to jako vždy zamotal. Nakonec, když pojedu domů, tak pojedu spolu s Dylanem, akorát to ještě nikdo z Austrálie neví. To bude překvápko.

„Nad čím přemýšlíš ty naše Šípková Růženko?" pobaveně se mě zeptal a Katt. Podívala jsem se na ni, když jsem slyšela, jak mi řekla. Tak mi teď říkají celkem často. „Ale jen nad tím, co bude," mykla jsem rameny a pousmála se na všechny.
„No nechci ti kazit představy, ale musíme jít na další hodinu," zasmál se Andy spolu s holkami a já se uculila. „No jo, tak jdeme," zavelela jsem, když se mi pořád smáli jak pitomci. Po chvíli už byli celkem trapní tak, jsem se radši vydala sama na další hodinu, jenže to by nebyli oni, aby ke mně nepřiběhli a holky mě neobjaly.
Všichni se na mě zazubili jako omluvu, kterou jsem přijala a my mohli jít dál. Jen jsme se přesunuli do učebny chemie, v níž jsem měla být naposledy v mém životě. Díky bohu tuhle odpornou učebnu neuvidím stejně tak jako tu učitelku. Už mě nebaví se učit nějaké kyseliny, soli a další podobné sračky.

„Takže milí studenti jsem ráda, že jste to se mnou vydrželi až do konce a jsem ráda, že jsem nebyla nucena někoho nechat propadnout," vydechla spokojeně učitelka, mezitím co my ji vzadu s Andym a holkami imitovali. Dělaly jsme si z ní srandu a něco mě napadlo. Když už tu opravdu budu naposledy, tak si chci zítřejší poslední den vychutnat. Tolik nápadů, kolik mi probíhalo teď hlavou. Všechny byly dobré.
Jeden z nich vyberu.
Zítra si parádně užiju den.
Těšte se všichni.
„Nikita na něco přišla," ozvala se pobaveně Katt a já jen souhlasně přikývla. „Nějaká nekalost na konec roku," dodal Andy. „Paráda jdeme do toho s tebou," řekla Holly a já se usmála. Byla jsem ráda, že mě znají tak dobře, že to poznali, navíc bude větší sranda. Můžeme využít vše co mě napadlo.

„Lorenz nerušte tam vzadu pořád," okřikla nás na což jsem jen kývla a přemýšlela nad tím, jak to zítra provedeme. Měla jsem tak dobrou náladu, tolik energie, že bych dneska dokázala cokoliv. Ta hodina se nám přehoupla do další a tou byla francouzština. Nenávidím ji, je to odporný jazyk, samozřejmě až po němčině, ty dva vedou mou příčku nejhorších jazyků světa. Zasedla jsem do lavice a přemýšlela nad tím proč mám francouzštinu, a ne tu španělštinu co má Katt. Ano trápím se s ní celém dlouho, ale konečně mám poslední den a poslední hodinu. Jen co zazvonilo se objevila ve dveřích učitelka a já si odfrkla. Už teď jsem tu nechtěla být, ale pak jdeme domů. Jupííí.

„Protože je to poslední hodina pustíme si francouzský film Srdečně vás vítáme," řekla nám hrdě učitelka jako by čekala, že ji pochválíme. No asi bychom to udělali nebýt toho, že nám to vážně pustila ve francouzštině. Měla jsem chuť ji zabít.

„Takže se uvidíme zítra," zakřičela jsem na partu, když jsem se od nich vzdálila a šla směrem domů. „Vážně s námi nechceš jít?" znovu se mě zeptala Holly, ale já zakroutila hlavou. „Ne, radši půjdu domů, chci si připravit věci na zítřek," mrkla jsem na ně. Všichni byli mnou pobavení, a tak se vydali sami beze mě na koupaliště, nebo spíš do lomu. To je fuk. Prostě na ně bylo tak velké teplo, že se museli jít schladit. Slyšela jsem, jak se baví ještě asi nějakých 50 m, co jsme šli od sebe, byli hlasití, ale to je u nich normálka. Jen co jsem prošla parkem a chybělo mi nějakých 100 m od domu mě zastavilo auto.

„Naskoč," podíval se na mě tmavooký kluk a usmál se. „Nemůžu, musím vymyslet pár věcí na zítřek mám toho hodně," zakroutila jsem hlavou. On se ale začal smát, nechápala jsem proč dokud mi to nevysvětlil. „To nebyla otázka princezno." Nakonec jsem si k němu sedla a jeli jsme pryč.

Neměla jsem tušení kam, vyjeli jsme dokonce i z městečka, ale když jsem uviděla před sebou tu nádheru okamžitě se mi rozzářily oči a podívala jsem se na Dylana. „Doufám, že se ti to líbí," řekl klidně a já měla chuť zapištět. „Jasně že ano," řekla jsem jen nadšeně. Začal se usmívat od ucha k uchu, prohrábl si vlasy a podíval se na mě. Dylan byl prostě můj život, i kdybych se ho znovu chtěla zbavit, nedokážu to, vždy si ke mně najde cestu.
Dylan zaparkoval kousek od jedné budovy, kde se, a teď se podržte, půjčovaly čtyřkolky. Tohle bylo úžasné, vždyť tohle byl jeden z mých snů. Tak rychle jako teď jsem nikdy z auta nevyskočila. Nedbala jsem na to, že je za mnou, prostě jsem se rozeběhla k budově a zalezla do ní.

„Dobrý den," řekla jsem nadšeně, jak malé dítě, a asi proto se na mě ten muž díval pobaveně.
„Dobrý den, přejete si?" pousmál se na mě, ale já jsem se jen uculila. „Dobrý den, jsem Barnes, dneska jsem s vámi mluvil," usmál se hned po příchodu Dylan a ten muž zpozorněl. „Dobrý, ano pamatuju si," pousmál se a šel k nám. Začali si spolu povídat, trochu začali probírat ten dnešní den a já je s chutí nechala, protože jsem sama přemýšlela nad zítřkem a tím co jsem měl v plánu udělat na rozloučení učitelům. Seděla jsem na čtyřkolce! Byla to paráda, úplný luxus, a to jsem ještě nevyjela. Dylan měl strach, a proto mi to instruktor musel vysvětlovat jako malému dítěti. Sice mi dneska Dylan řekl že se tak teď chovám ale co, každý se může tak chovat.

„Dávejte si pozor," upozornil nás muž, který se jmenoval Phil. Dylan samozřejmě že souhlasil a podíval se na mě abych nedělala nějaké hlouposti. Chvíli mi ještě něco do vysvětlovali, ale pak jsme mohli vyjet.

„To je úžasný!" zapištěla jsem na což se na mě Dylan usmál. „Jsem rád, že tě to bavilo," mykl rameny jako by to bylo normální. Vykulila jsem na něj oči. „Cože jen bavilo? Ne. Tohle. Bylo. To. Nejlepší. Co. Jsem. Kdy. Zažila. V. Mém. Životě," byla jsem z toho opravdu nadšená. To zřejmě asi poznal, když se tak přihlouple tlemil. Přestala jsem si ho všímat a vylezla z auta, jinak bych v něm asi umřela, protože dneska bylo horko na to, že už bylo kolem 7 večer.
„Proč na mě nečekáš," postěžoval si, když se vedle mě objevil u dveří. „Protože už jsem doma a poděkovala jsem ti za dnešek," odpověděla jsem a odemkla dveře. Otočila jsem se na Dylana, který se na mě smutně díval. „Nemůžu dneska být s tebou?" zamrkal na mě. Jako by mě tím dokázal obměkčit. Popravdě?
Ano. Dokázal.
Protože to byl prostě on.
Za tu dobu, co jsme zase spolu toho už dokázal dost. Třeba mě přesvědčit, že už mi neublíží.
Věřila jsem mu. Nečekaně.
Protože ho prostě miluji.
A on mě taky, dokázal mi to.
„Okno," řekla jsem jednoduše, mrkla na něj a zavřela dveře.