Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 27

Xukun

Nevím, co je horší. To, jak mě od sebe vyhnal, to, jak se ke mně začal chovat nebo to, jak se na mě hnusně a nenávistně dívá, když už se jeho oči vydají ke mně. Nevím. Cítím se hrozně, nikdy jsem se necítil takhle, ale...to asi nejhorší na tom všem je to, že nevím, co se stalo. Nejsem si vědom toho, že bych něco udělal, že bych mu ublížil nebo mu dal jakoukoliv jinou záminku k tomu, aby se ke mně začal takhle chovat. Proč mě začal nenávidět? Myslel jsem, že to myslí stejně, měl jsem za to a doufal jsem, že naše city jsou totožné, ale asi...asi to tak není, asi jsem si jen něco nalhával, ale v mysli mi neustále krouží a visí jediné...proč.

Ten den bylo všechno perfektní, všechno bylo tak krásné. Nejen to, že jsem vyhrál první místo, ale celkově...Yixing měl tak dobrou náladu, usmívali jsme se na sebe, myslel jsem, že je všechno v pořádku a těšil jsem se, až za ním po programu budu moct jít a až zase budeme spolu, až si konečně zase užijeme společnost toho druhého. Ale...všechno bylo pryč a já nevím proč. Měl jsem ze všeho tak dobrý pocit, ačkoliv mě vykolejili na pokoji, když se mě zeptali, jak to mám s Yixingem. Lekl jsem se, že něco tuší, že nás možná viděl někdo, kdo neměl, tak jsem se to snažil zahrát do autu tím, že jsem jim řekl, že není můj typ. Pak jsem šel za ním, tolik jsem se na něj těšil, tolik jsem chtěl být s ním...chtěl jsem mu o tom říct, říct mu, že se mě ptali na něco takového, ale že jsem to zvládl uhrát tak, aby nikdo neměl podezření, ale...pak se všechno zničilo. Jako když najednou upustíte sklenici a ta je najednou na milion malých kousků a vy už víte, že s tím nic neuděláte. Tak jsem se cítil, tolikrát jsem se ještě snažil s ním mluvit, ale nešlo to. On nechtěl.

Justin možná ani neví, jak jsem mu vděčný, že je se mnou. To, že mi nějakým způsobem dokázal sehnat omluvu, abych nemusel na odpolední cvičení. Nezvládám to. Ne, když je Yixing takový, ne, když jsem v takovém stavu, v jakém jsem. Nedokážu se soustředit na taneční kroky, nedokážu nic, a proto jsem dělal chybu za chybou. Čím zlejší na mě byl, čím víc na mě tlačil, abych to konečně udělal dobře, tím víc jsem to dělal špatně.

Cítím se jako by bylo moje srdce na kousíčky, nevím, co mám dělat v hlavě mám chaos, ale co víc...neustále přemýšlím nad tím, co se mohlo stát, Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc nevidím žádný důvod ani nic, co by mohlo způsobit tu změnu chování.

Možná...co když to od začátku nemyslel vážně? Co když ho prostě jen bavilo a dělalo mu dobře, že je žádaný, i když jsem o tolik mladší...co když chtěl jen...uklidnění, zpříjemnění téhle show. Ale jeho doteky mi přišli tak pravé, myslel jsem si, že to cítíme stejně. Ale co si nalhávám, vždyť já...nemám žádné zkušenosti s láskou, nevím, co je opravdové a co není. Ale tolik jsem v to doufal a byl jsem tolik šťastný, ani v tom nejhorším snu, ani v té nejhorší noční můře mě nenapadlo, že by to mohlo skončit takhle. Jak mám pokračovat dál? Nejen v téhle show, ale celkově? Nedokážu nic dělat, nedokážu v téhle show pokračovat, pokud to bude takto...ale jak to mám vyřešit? Jak, když mi k tomu nedává ani možnost, ani příležitost? Možná bych byl i raději, kdyby mi to všechno vmetl do obličeje, kdyby na mě křičel, řval by po mě, co všechno je špatně, pak bych věděl, co mám dělat, věděl bych, jakým směrem mám jít, ale takhle...nedokážu to, čím dál víc cítím, že nic nedokážu.

Cítím se k ničemu, je mi tak děsně...nehybně ležím v posteli a přemýšlím. Nad ním...nad tím, jak to všechno bylo krásné, na to, jak se to na první pohled zdálo opravdové...ale co bude dál? Co hodlám dál dělat? Měl bych odejít? Měl bych sklopit poraženecky hlavu a odejít z téhle show...vzdát se svého snu...Proč mám najednou pocit, že moje tehdejší sny jsou ty tam, jako by on byl jediné, na čem záleží. Nejsem si jistý ničím, nejsem si jistý tím, jestli dokážu dál pokračovat, nevím. Pevně sevřu polštář, který je už tak promočený mými slzami a pevně ho sevřu. Tolik to bolí, ta bolest mě celého svírá, cítím, jak se mi svírá srdce, jak moc to bolí. Jako by do mě někdo bodal nožem, jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi a šlapal po něm, skákal, ničil ho a mučil mě, než aby mě raději zabil. Vzlyknu do tichého pokoje a moje vzlyky se tím hrobovým tichem rozléhají. Najednou se cítím jako bych byl na pustém ostrově, úplně sám, bez čehokoliv a bez kohokoliv. Jako bych měl jen jednu věc, která pro mě byla vším, a která pro mě byla nejcennější a tu věc mi někdo vzal a zničil.

Kdy mě tak ovládl...kdy mě donutil nebýt schopný být bez něj. Ani jsem si neuvědomil, jakou závislost jsem si na něm dokázal vypěstovat za ten krátký čas...ale....nechci to takhle, chci být v jeho náruči, chci, aby to bylo tak jako předtím, abychom byly spolu a hlavně šťastní, tak, jak jsme byly....ale pokud nechce vím, že ho nemůžu nutit. Ale ani se mu nemůžu vyhýbat, ne tady, tady to nejde. Buď by musel jeden z nás odejít anebo...musím zatnout zuby, musím vydržet a doufat, že mi někdy dá možnost s ním mluvit, že by se to všechno třeba mohlo...vysvětlit.