Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 39

Xukun

Bezpečí, které zalilo mé tělo, když jsem mohl zase ležet v jeho náruči, se nedá popsat ani miliony slov. Vím, že za to všechno, co mi provedl bych ho měl nenávidět. Vím a cítím, jak moc mi to ublížilo, pamatuji si ty pocity té bolesti. Ale je tu něco mnohem většího, a to láska k němu. Na ničem jiném nezáleží, miluji ho a když vím, že i on mě, tak...veškerá předchozí bolest jako by zmizela. A já už nechci, aby nás někdy vůbec něco rozdělilo.

Jakmile jsem byl v jeho náručí a cítil jsem se bezpečně, tak na mě padla všechna ta únava a vyčerpání z těch nocí, kdy jsem nespal, takže jsem v jeho náruči, při jeho něžném hlazení, usnul téměř hned. Dřív, než jsem stačil na něco myslet nebo něco říkat. Ale naše situace nepotřebuje slova. Je to minulost a já chci, aby to minulostí zůstalo.

Začnu se probouzet, když se mi do očí zařezávají paprsky slunce. Pomaličku začnu otvírat oči, jsem zabalený v peřině jako ve spacáku. Začnu rukou šmátrat na druhou stranu postele, ale je prázdná a není ani teplá. Že by se mi to všechno jen zdálo? Skoro vyděšeně otevřu oči, ale pak si trošku oddychnu, ležím u něj v pokoji. A lehce se pousměji, když se mi to nezdálo. Zamžourám očima na jeho noční stolek. 12:30??? Ježiši, vždyť budíček je 6:30, to mě nemohl vzbudit?! Prudce si sednu v posteli a prohrábnu si vlasy. Ohrnu spodní ret přes horní, zatímco přemýšlím, že mě měl vážně vzbudit. A překvapeně zamrkám, když na židli, kousek od postele, bylo poskládané moje oblečení. Byl u mě v pokoji? Včera jsem na sobě neměl to, co mám na židli nachystané. Lenivě a rozespale si začnu protírat oči, dojdu do koupelny, abych si opláchl obličej...mám tu i zubní kartáček. Tak si ním rovnou vyčistím zuby a pak se pomaličku, až mrtvolně pomalu začnu převlékat. Otočím se na postel, jak moc bych do ní sebou práskl a čekal v ní na něj. Ale ne, už takhle bude divné, že tam zase nejsem. Opatrně otevřu dveře od jeho pokoje a vykouknu na chodbu, asi by mě pořád neměl nikdo vidět vycházet z jeho pokoje. Ačkoliv, podle toho, jak jsem si všiml, že se to tady vcelku začíná párovat mezi trainee, myslím si, že by to každému bylo jedno.

Vydám se do místnosti, ze které slyším hudbu a pak se zarazím, když jdu kolem kumbálu.

„Nhh, Chengie, měli bychom se vrátit." Víc než jistě vím, že hlas, který právě zasténal patřil Justinovi. Odkašlu si. Dělám, že jsem neslyšel ty další vzdechy, které byli i Chengchengovi. Ehm, to nikomu nevadí, že se tady každej, ehm, fláká jak se mu zachce?

Opatrně nakouknu do místnosti, nikdo si mě nevšimne, dokud se nenacpu nenápadně do poslední řady. První, kdo si mě všimne je Yixing, jeho zářivý úsměv a jeho pohled, kterým mě obdaruje, mi hned zlepší den a já mu úsměv oplatím.

„Už je ti líp?" šeptne ke mně Linong. Jeho výraz byl plný starosti. Trošku nechápavě na něj zamrkám, ale snažím se, no, nehledět na něj tak ultra nechápavě, jak na něj stejně koukám. „PD Zhang říkal, že ti bylo ráno moc zle a že jsi měl teplotu, tak že nepřijdeš celý den." Vysvětlí mi. Odkašlu si a rádoby důležitě si dám ruku na čelo a snažím se ala nemocně vydechnout.

„Jo, je to lepší, ale nechci přijít o trénink." Odkašlu si, sežere mi to a tak si oddychnu. Začneme tancovat a neříkám, že mě trošku neznervózňuje fakt, že ze mě Yixing celou dobu nespustil oči. Skoro jako bych za tu dobu zapomněl na to, jaké to bylo.

Ale moje trénování trvá jen chvílí, protože nás začnou svolávat na oběd. A já se opřu o zeď se skousnutým rtem, zatímco Yixing dělá, že čistí zrcadlo, než všichni vypadnou, abychom v místnosti zůstali sami. Dojde svým leštěním zrcadla až ke mně, chvíli váhá, jestli může, ale sám ho chytím za lem džínové bundy a přitáhnu si ho k sobě. Opře se rukama u mojí hlavy a obdaruje mě nádherným úsměvem.