Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 29

Chengcheng
Držím ho pevně u sebe v náruči a možná jsem jen o něco víc vylekaný než on. Pomůžu mu na nohy, abych ho mohl pustit a úmyslně, možná ne, ho pohladím po bocích.

"Nemáš zač," zakroutím hlavou, aby věděl, že to myslím upřímně a pokynu mu rukou aby šel. "měli by jsme si pospíšit nebo nás Yixing zabije." lehce se na něj usměju a on vyděšeně přikývne. Oba se rozeběhneme do jednoho ze studií a máme štěstí, protože když dorazíme, tak Yixing ještě není na místě. Stoupnu si vedle Zhengtinga a usměju se na něj.
"Kde jste, bál jsem se, že mě v tom necháte." dloubne do mě, zasměju se.
"Přece bych tě v tom nenechal" dloubnu na oplátku já do něho a i on se konečně usměje.
"Tak pustíme si další část choreografie, tak se pozorně dívejte, ať tu nemusíme být do večera." zpraží nás Yixing pohledem vraha. Chladnokrevně nás sjede každého pohledem a pak pustí na plátně další části, co se máme naučit. Sklopím hlavu. Vím, že nejsem nejlepší, vlastně ani nejsem dobrý. Celý život mě srovnávali s mojí sestrou, která je něco jako čínská bohyně herectví. Každý ji zná a každý ji miluje. Už od mala mi vtloukali do hlavy, jak je sestra úžasná, jakou cenu zase vyhrála a v jakých velkých filmech bude hrát. Nikdy to nebylo o mě. Můj život nikdy nebyl o mě. Když jsem ze školy přinesl svojí první jedničku, nikdo se na mě ani nepodíval, protože dávali film, ve kterém hraje sestra. Kdyby mi aspoň třeba vynadali v ten den, kdy jsem přinesl svojí první pětku, ale ani tak si mě nikdo nevšiml moje existence byla ignorovaná. To je asi to nejhorší. Kdyby si mě všimli aspoň u toho, když dělám věci špatně tak...aspoň bych věděl, že nejsem neviditelný, ale vždy jsem byl jen stín mojí sestry, pro všechny. Mohl jsem zkoušet cokoliv, ale nikdy jsem si jejich pozornost nezískal. Nikdo se mě neptal, co bych chtěl dělat, a když jsem jim řekl, že bych chtěl být idolem, sklidil jsem akorát smích s tím, že ten vlak už odjel s mojí sestrou na palubě. Proč bych to nemohl zkusit? Je to věc, kterou mám rád, rád zpívám, rád rapuji a rád tancuji. I ve škole se mi smáli, říkali mi číslo dvě a číslo dvě jsem měl zůstat až do konce života. Byl jsem jen číslo dvě, co nemá nárok na sny. Až do té chvíle než jsem potkal Justina. On jako jediný mě neviděl jako dvojku, jako bratra slavné Fan BingBing ale viděl mě jako Fan ChengChenga, jako mě. Říkal mi, že mám jít za svým snem. Dodával mi kuráž a sílu k tomu udělat ten krok a já nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsme zjistili, že jsme byli oba přijati do Yuehua společnosti. Byl to nejlepší a zároveň nejhorší den mého života. Splnil se mi kousek mého snu, nebo spíš k mému snu jsem měl připravenou cestu, zároveň jsem se ale musel vzdát něčeho cennějšího. Mojí lásky k Justinovi. Věděli jsme, že kdyby na to společnost přišla, tak by se vše pokazilo. Radši jsme to ukončili a já potom nandal svojí chladnou masku, hlavně k němu, abych umrtvil pocity, které ve mě spíš rostou s každým nádechem, který učiním vedle něj. Nedá se to zastavit, ta láska, která mi proudí krví. Ten pocit klidu, kdykoliv jsem vedle něj, ta radost vždy, když se mu něco povede, že i zapomínám na svoje neúspěchy. Už dávno jsem se s tím smířil, s tím, že je talentovanější a lepší než já a nevadí mi to. Už je to dávno, kdy se můj sen změnil. Je mi jedno, jestli budu idolem, ale chci, aby jím byl on, aby se jemu splnil jeho sen a pokud u toho budu s ním, tak to bude jen lepší.
"Fan Chengcheng, soustřeď se!" vykřikne na mě Yixing a zpraží mě pohledem. Omluvně se ukloním a usměju se na Justina, když se na mě tázavě podívá. Další kroky, které nezvládnu, další den, kdy mi bude muset Justin pomáhat, ale já ho nechci obtěžovat, nechci, aby kvůli mě musel zapomínat na svůj tréning. Když skončí promítání, projdeme si jednotlivé kroky, samozřejmě Justin to umí během chvíle a stejně i Zhengting, Zeren a Chaoze. Další to umí po delší době a no pak jsem tu já, který se v tom topí a nemůže najít správné kroky. Po několika hodinách nás Yixing propustí, ať si uděláme individuální trénink a odejde. Unaveně se opřu o kolena a hlasitě vydechnu. Budu opět potřebovat pomoc.
"Zhengting, myslíš, že by jsi mi mohl pomoct s těmi kroky? Moc mi to nej-" nedokončím větu, protože mě někdo chytí za ruku a začne mě táhnout pryč, Zhengting se na mě překvapeně podívá a zamává mi. Otočím se, abych viděl Justina, jak má nafouklé tváře. Vypadá naštvaně. Udělal jsem snad něco?