Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 37

Xukun

Už ani nevím, jak mi je. Připadám si den ode dne mrtvější, jen jako tělo bez duše. Mezi námi se to neurovnalo, ani nezlepšilo. Spíš to přerostlo v to, že se navzájem ignorujeme. U mě to začalo asi před týdnem.

Nebylo to poprvé, co mi bylo při tréninku zle, už kolikrát mi bylo na omdlení, ale vydržel jsem to. Nedostatek odpočinku, skoro žádné jídlo a psychické vyčerpání si na mě začalo vybírat svoji daň.

Moje omdlení přišlo dřív, než jsem stihl něco udělat nebo se dát dohromady, prostě jsem sebou uprostřed tréninku, uprostřed toho, co si na mě zase vyléval svoji zlost, omdlel. Pak si jen pamatuji, že jsem byl na chodbě s Justinem, který se mě snažil dát dohromady. Když jsem se vrátil k sobě, tak jsem ho poslal zpátky na trénink, že se potřebuji dát ještě dohromady. Mezitím ale přišel on.

„Měl bys ze sebe přestat dělat chudinku, je to nechutný," hnusně se na mě zadíval, zatímco jsem seděl na zemi, tiskl jsem si kolena k tělu a snažil se uklidnit. „ale chápu, že oni ještě neví, co seš zač." dokončil svoji větu. A já měl pocit, že ve mně umřelo i to poslední semínko naděje, že by se to mezi námi zlepšilo.

Od té doby, co se to stalo jsem nepřestal přemýšlet, co se vlastně stalo a proč. Justina napadlo, že možná se k němu dostala nějaká pomluva, ale...přijde mi to divné, proč by něčemu jen tak věřil...přece by jen tak něčemu nevěřil a nezahodil by to všechno, co mezi námi bylo...pokud to ovšem pro něj vůbec něco znamenalo.

Nebýt fanoušků, kteří mi posílali vzkazy a báli se o moje zdraví, protože si hned všimli toho, jak jsem zhubl a že jsem na tom špatně...a nebýt Justina, myslím, že už bych tady v téhle budově ani nebyl. Tolikrát jsem to chtěl vzdát, chtěl jsem ho nechat vyhrát a ustoupit, ale...Justin mi vždycky dodal sílu, kterou jsem potřeboval, abych to nevzdal. Posléze i s Chengchengem vždycky stáli při mně. Díky nim to možná přestalo tolik bolet, ale...přesto se cítím vnitřně mrtvý. Jako by už nebylo nic, co by mě dokázalo rozveselit. Vždycky jsem se smál všemu, neměl jsem ve smíchu zábrany, ale teď...i ten sebelepší vtip se mnou nehne, jako by mi ten kamenný výraz prostě už navždy zůstal v tváři. Moje permanentně zarudlé oči jako by se už nikdy neměli uzdravit, jako by moje tvář už nikdy neměla vypadat tak hezky jako předtím.

Zajímalo by mě jen...jestli na mě někdy myslí? Ne tím způsobem, jakým na mě mluví a jakým se ke mně chová...ale jestli někdy myslí na to, co mezi námi bylo? Jak to bylo krásné? Přijde mi to tak dávno, už si skoro ani nedokážu vybavit chuť jeho rtů. Skoro už ani nevím, jaký byl ten pocit, když se mě dotýkal a když jsem mu byl nejblíž. Jakoby...se to nikdy nestalo. Kdyby mi někdo řekl, že láska takhle bolí, tak si řeknu, že ji nikdy nechci zažít. Že raději budu navždycky sám, než prožívat takovou bolest.

To, že už skoro nespím...přijde mi to jako normálka, jako by si na to moje tělo už zvyklo a já prostě...víc než 2 hodiny nezvládnu spát. A to se tomu ani pořádně nedá říkat spánek. Takže když je večer, skoro deset hodin, tak se tiše procházím chodbami. Všude je ticho, většina trainee spí, jen z mála pokojů jde slyšet tiché šeptání, že ještě někdo nespí. Povzdechnu si a snažím se si to namířit ven, abych se prošel po čerstvém vzduchu.

„Kunkun? Co tu děláš?" zastaví mě na chodbě Yubin a zvláštně mě sjede pohledem. Zakroutím hlavou.

„Jen jsem se šel projít." Mávnu rukou a trhnu sebou, když mi ruku chytí a prudce se mnou škubne, aby mě donutil do kroku. „Y-Ya, co to děláš." Snažím se mu vysmeknout, ale pevně sevře moje zápěstí, až bolestně vyjeknu, otevře dveře od nějakého pokoje a strčí do mě, abych zapadl dovnitř, následně zamkne a než stačím cokoliv udělat, tak mě hodí na postel a kravatou mi připoutá ruce k čelu postele. „Y-Ya! Pusť mě!" začnu křičet, ale dá mi facku, vyjeknu a do očí se mi nahrnou slzy.

„Drž hubu!" dá mi další facku a svoje nohy má na těch mých, aby mi zabránil v jakémkoliv pohybu. Melu sebou, ale nepomáhá mi to. „Proč se tak bráníš, hm? Tos byl jenom jeho děvka nebo co?" dává mi další a další facky a já cítím, jak mě štípou tváře. „Nepřijde ti to vtipný? Jak snadno se tě vzdal? Stačilo jen, abych dělal, že s někým telefonuju, tak, aby to slyšel...mluvil jsem o tom, jak se všude chlubíš, že ho máš obmotaného kolem prstu," začne se smát a u toho mi trhá triko. „jak to děláš jenom kvůli hodnocení, jak se ti hnusí, když na tebe sahá...hned na to skočil, ani s tebou nemluvil od tý doby, co? Bylo to tak lehký a on tomu fakt uvěřil, takže když už jsi v jeho očích děvka, tak to dokončíme, ne?" zasměje se hlasitěji a tričko mi roztrhne úplně. Začnu brečet, když si uvědomuji váhu jeho slov a jejich význam. Takže...to on...řekl mu takový věci...proto se ke mně tak choval, myslel si, že jsem ho jen využíval a že jsem to nemyslel vážně. Proč mě nenechal mluvit? Proč si to nenechal vysvětlit.

„Pomoc! Prosím!" začnu křičet víc nahlas, když mi začne rozepínat kalhoty.

„Drž hubu, kurva!" dá mi dalších pár facek a jednou rukou mi drží pusu, aby mě nebylo slyšet. To ne, tohle přece nemůže udělat. Musí mě přece někdo slyšet. „I pro něj jsi byl jen děvka, chápeš? Víš, jak mu imponovalo, že někdo tak pěknej a sexy jako ty by ho chtěl? Šlo mu jen o sex a ten můžeš mít i se mnou! A bude se ti to líbit, tak sebou nemel!" dá mi další facky a podaří se mu moje kalhoty rozepnout.

„Okamžitě otevři ty dveře!" ozve se najednou zběsilé klepání a mě se zastaví srdce. Vím, čí je to hlas. A je to ten poslední hlas, do kterého bych řekl, že mě přijde zachránit.

„Tady je všechno v pořádku, PD Zhang!" křikne Yubin a potutelně se na mě usměje a víc mi sevře pusu.

„Já to všechno slyšel, tak otevři ty zasraný dveře." Zvýší Yixing hlas a já sebou trhnu a Yubin se zamračí. Než stihne zareagovat, tak Yixing vykopne dveře a vytřeští oči, když mě vidí. V pláči sevřu víčka víc k sobě a nedokážu své slzy udržet, zatímco on ze mě Yubina srazí pěstí. Yubin mu to chce chvíli vrátit, ale dostane další ránu a tak zůstane na zemi. Yixing se hned nahrne ke mně, uvolní mi ruce a zabalí mě do svého kabátu. Vezme mě do své náruče a odnáší mě beze slov pryč, nezmůžu se na nic, jen zabořím hlavu do jeho hrudi a oddávám se neustávajícím vzlykům.

„Zabij ho, hajzla!" zavrčí Yixing na Jacksona, který se nahrne do místnosti, kde zůstal Yubin. Pevně svírám Yixingovo tričko, nevím, co bude dál...ani nevím, jestli na mě vůbec bude chtít mluvit po tom všem, co se stalo. Ale jedno vím...že se teď cítím bezpečněji, než kdy jindy, když jsem v jeho náruči.

Jen rozpoznám, že mě vzal k sobě do pokoje. Přijde mi to jako století, co jsem tu byl naposledy. Posadí mě opatrně na postel, vytáhne ze skříně tričko a přetáhne mi ho přes hlavu. Mezi vzlyky se mu snažím pomáhat dávat ruce do trička. Opatrně jako by se bál mě pohladí po vlasech a pak si zničeně sedne vedle mě. A místnost prořezávají jen moje nekončící vzlyky.