Idol Producer ✓ || Zhang Yixing & Cai Xukun

Idol Producer 38

Yixing
Snažím se nemyslet na to, jaký jsem idiot, nebo možná debil, možná i víc. Nevím co jsem měl v hlavě špatně, že jsem tomu věřil. Jak jsem ho mohl opustit jen kvůli tomu? Ale v té chvíli mě to tak ranilo. Pocit toho, že naše city nejsou stejné. Že já se jak idiot do něj zamiloval, zatímco on to bral jako hru, jen jako možnost se dostat blíže k výhře. Ale teď vím, jak veliký idiot jsem byl. Jak moc jsem ho zranil. Ani si nezasloužím, aby mi odpustil. Možná ani nechci, aby mi odpustil. Nechci, aby tím dal najevo, že moje činy byli správně. Chci, aby se na mě zlobil. Aby mě nenáviděl, ale zároveň chci, aby mě miloval. Zadívám se na něj, jak se kroutí do sebe, jakoby se chtěl ochránit. Pořád vzlyká a já nemám srdce se na to jen dívat. Pomaličku natáhnu ruku a pohladím ho po zádech. Vystřelí ke mě očima. Snažím se, aby mu můj výraz přišel uklidňující. Aby věděl, že jsem tu pro něj. Hned, jak se zahledí do mých očí, tak vzlykne hlasitěji a na nic nečeká a skončí mi v náruči. Pevně ho na sebe natisknu zatím co mi on vzlyká do hrudi. Vzlyká hlasitěji a zoufaleji a celý se třese. Konejšivě ho hladím po zádech a snažím se ho uklidnit. Jak dlouho bych vlastně pokračoval ve svém chování? Do té doby než by tahle soutěž skončila nebo i dýl? Možná bych se přes to časem přenesl a odpustil mu, možná kdybych ho pak potkal na ulici, tak bych se na něj třeba i usmál, ale opravdu si přijdu patetický. Kdybych nešel kolem, kdybych to neslyšel, tak bych to nikdy možná nezjistil. Nedal jsem mu možnost, aby mi to vysvětlil. Ničil jsem ho psychicky a nemůžu se ani vymlouvat na to, že mi to vadilo. Chtěl jsem, aby trpěl. Přehlížel jsem to, že jsem věděl, v jakém je stavu. Že nejí a nespí, bylo to na něm vidět a i tak jsem chtěl, aby trpěl víc. Chtěl jsem, aby věděl, jaké to je, když máte zlomené srdce, skrz bolest z jeho stavu. Přitom on to moc dobře věděl. Možná, ne určitě, líp než já. Měl bych si dát facku, abych se probral. Jaké já mám právo ho dál svírat v náruči? A přesto je tu, přes všechno, co jsem mu udělal, jak jsem na něj křičel, topil ho v chybách, které jsem u ostatních přehlížel, i tak si dobrovolně vlezl do mojí náruče, když hledal uklidnění. Jak může cítit ze mě bezpečí, když to já jsem ho do té situace navezl v první řadě? Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybych nešel kolem. Kdybych se nešel uklidnit a neslyšel je. Kdybych neslyšel to, jak zoufale volá o pomoc. Ve chvíli, kdy jsem uslyšel jeho přiznání, tak se ve mě vařila zlost a hanba zároveň. Kde jsem vzal sílu na to vykopnout dveře nevím, ale přišlo to samo. Ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval ochránit mi jakoby narostla 100x větší síla a já ani nepřemýšlel, jestli ty dveře vykopnu nebo si zlomím nohu, věděl jsem, že to půjde jako bych měl zatemněný mozek a nohu z ocele, jsem ty dveře bez problému vykopl z pantů. Ve chvíli, kdy jsem je uviděl, tak jsem měl vztek, možná to ani nebyl vztek, protože to bylo tak 1000x větší a silnější. Měl jsem sto chutí ho zabít. Bylo mi jedno, jestli bych skončil ve vězení, bylo mi jedno jestli bych skončil jako idol a jako člověk, ale s radostí bych to udělal. Zabil bych ho a ani bych se tomu nebránil, možná si to i užíval. Ale když jsem při jeho mlácení vzhlédl a viděl Xukuna, věděl jsem, že to bude muset počkat, že jako první se musím postarat o něj. Zpřetrhal jsem ty jeho pouta, která ho držela na místě a stejně tak jsem zpřetrhal i pouta, která ho držela v minulosti. Jako bych doufal, že se spojí znovu s těmi mými a připoutá mi ho ke mě.
"To bude dobré." pohladím ho po zádech, když vzlykne hlasitěji a něco mi zamumlá do ramene. Když se dostatečně uklidní, tak mu pomůžu, aby se došel vysprchovat.
"P-Pořád na-" vzlykne a cely se otřepe, zatím co mu nastavuji vodu ve vaně, zadívám se na něj, aby věděl, že ho poslouchám a že nemusí spěchat. Počkám na cokoliv, co bude chtít říct "pořád mám pocit jako bych na sobě cítil jeho ruce." vzlykne a zhroutí se na zem. Odskočím od vany a přitáhnu si ho k sobě.
"Už ti nikdy neublíží, nikdo ani on ani nikdo jiný, neboj se." prohrabávám mu vlasy zatím co se snaží znovu uklidnit svoje vzlyky. "Dej si příjemnou vanu a hned to bude lepší, ano?" usměju se na něj, zvedne ke mě oči a přikývne, odejdu z koupelny, když se začne svlékat a začnu chodit po pokoji. Jak se mu mám omluvit. Udělal jsem blbost a každopádně počítám s tím, že ať se omluvím jakkoliv, tak mi neodpustí, bude po mě křičet. Možná to teď přejde mlčením a až se víc uklidní, tak se mi vysměje, seřve mě a odejde z mého života. A já ho nechám, i přes to, jak mě bolestně píchne u srdce, když na to pomyslím, tak ho nechám. Nezasloužím si ho a i přes všechnu tu bolest si zaslouží někoho lepšího. Omluvit se ale musím.
"Yi-Yixing?" ozve se z koupelny po mém dlouhém přemýšlení. Nakouknu dovnitř, abych ho našel zabaleného v županu, jak sedí na vaně, která se vypouští. Natáhnu k němu ruku a po tom, co se ji chytne, tak mu pomůžu do pokoje a on si sedne na postel. Zadívá se na mě a já na něm vidím, že je mu hned líp. Teď nebo jindy, Yixing.
"Já-" nadechnu se, ale všechny slova mi uvíznou v krku, nemůžu je říct, jakoby se mi vrývali do krku, pálili mě jako žhavý uhlík, drásají se mi z krku, ale nedokážu je říct a po chvíli už vím proč. Žádné nacvičené omluvy a proslovy mi nepomohou. Nechci mu říct básničku, co jsem se naučil. Zadívám se do jeho očekávajících očí a hned vím, že mu musím říct vše od srdce. musím mu říct jak se cítím jak mě to mrzí a musím mu říct pravdu. "Xukun," polknu. Jeho pohled se ode mě neodtrhává a spíš mě jím řeže dál. "jsem idiot," skousnu si bolestně ret. "věřil jsem mu, když jsem ho slyšel, ani jsem nevěděl, kdo to je a to ze mě dělá ještě většího idiota, zasáhl mě přímo do mé slabiny. Nikdy jsem si nebyl jistý, jak by ses ty mohl zamilovat do mě. Jak by jsi mohl cítit to samé jako já. Když říkal všechny ty věci, cítil jsem v srdci, že to je lež, ale hlava mi pořád říkala, že to je to jediné logické vysvětlení, které existuje. Že to je jediná možnost, jak by jsi ty mohl chtít mít něco se mnou. Když jsem ho slyšel, jak říkal, že tě každý můj dotek znechucuje, tak mě to zranilo. Bál jsem se, že o tebe přijdu a bál jsem se, že jsem naletěl. Všechno se to pak pomíchalo, šel jsem kolem tvého pokoje a slyšel tě říkat přesně to, co potvrdilo jeho slova a já tomu uvěřil. Jsem největší idiot na světě. Uvěřil jsem tomu a pak jsem tě zraňoval. Omlouvám se, hrozně moc se omlouvám, Xukun. Pochopím, když odtud odejdeš, když budeš chtít všechno ukončit. Neboj se, i když odejdeš, i když mi nepromineš, což chápu, tak ti nebudu dělat už ze života peklo. Budu se chovat jako normální člověk. Nechám tě žít svůj život, nebudu vypichovat každou tvou malou chybu. Budu se k tobě chovat jako k ostatním, i když to bude těžké, protože tě miluju, Xukun, pořád a neustále. I když to tak teď nevypadalo, ale já si tak léčil svoje srdce. Omlouvám se." neudržím se a vzlyknu, ne, abych ho citově vydíral, ale protože se mi všechno znovu vybavilo. To, jaký jsem idiot, to, jak jsem se choval a ještě ta představa toho, jak teď vstane a odejde. Zavře dveře za kapitolou mého života, která ze začátku byla nejkrásnější z celé knihy. Ale zvednu hlavu, když slyším jeho vzlyknutí.
"Taky tě miluju." zapláče a zamumlá to se vzlykem, který byl bolestnější než všechny doposud. Nestihnu ani pořádně otevřít svojí náruč než mi do ní skočí. Pevně ho obejmu a vtisknu mu pusu do vlasů. Začnu se s ním kolébat ze strany na stranu. Nosem se otírám o jeho vlasy a pevně ho k sobě tisknu. Pevně svírá moje triko na zádech a vzlyká mi do ramene.
"Moc mě to mrzí." zamumlám a sám se od dám pár vzlyků, které se ze začátku snažím zastavit, ale nakonec je nechám plynout spolu s jeho. Nakonec skončíme oba v posteli, v pevném objetí, pod jednou peřinou. Zabaleni a tím chráněni před vším zlem. Pevně ho k sobě tisknu, zatím co on mi spokojeně spí v náruči. Nechápu, jak ve mě může mít takovou důvěru, jak může cítit takové bezpečí, když jsem ho tak zranil, ale možná mám prostě štěstí? Štěstí, že jsem našel někoho, kdo mě upřímně miluje a promine mi i zlo, které jsem na něm napáchal. Prohrabávám mu vlasy a nechám se unášet jeho vůní až do říše snů.