Neznámá||Avengers FF||

3

"Těší mě Petere. Své jméno ti řeknu až ho zjistím." Až teď jsem si všimla, že stojíme v nějaké slepé uličce. Rozhlídla jsem se kolem. Byl tu velký kontejner s odpadkama. Tak tady bydlí? Jen mi stačilo si představit, jak spí v tom kontejneru v té své kombinéze či co to je a vyprskla jsem smíchy. Teda spíš jsem zněla jak hejkal na heroinu.

"Čemu se směješ?" Nechápavě nadzvedl obočí. A jak si dává sprchu? Už ho vidím, jak plave v těch odpadcích a má tu slupku od banánu na hlavě. Začala jsem zhluboka dýchat a musela jsem se kousnout do jazyku, abych se nezačala zase smát.

"Tady bydlíš? V tom kontejneru musí být útulno. A co děláš, když chce někdo vyhodit odpadky a shodí ti je na hlavu?" Vychrstla jsem ze sebe s zadržovaným smíchem. Dobře... vzdávám to. Zase jsem se začala řehtat na celé kolo. Peter se plácl dlaní do čela, až to plesklo. Určite si teď pomyslel, jaký to jsem psychopat. No, vyvrátit mu to nemůžu, protože to sama nevím. Od někud vytáhl batoh a začal se převlíkat z toho supr dupr oblečku. Začala jsem se pomalu uklidňovat a utřela jsem si slzy smíchu. Vůbec mu nevadilo že jsem ho viděla nahého. Teda neviděla. Byla jsem totiž zaneprázdněna smíchem.

"Už ses uklidnila?" Otočil se na mě již oblečený. Pouze jsem kývla hlavou a nevinně se usmála. Měl na sobě džíny a mikinu. Přišel ke mě a okolo ramen mi dal svou bundu. Konečně mi je alespoň trochu teplo, ale jemu je určitě zima. Nu což sám a dobrovolně mi tu bundu dal a já tu přece nebudu mrznout jen v šatech. Nevím co jsem byla zač, ale tohle bych si na sebe určitě nevzala.

"Díky." Šeptla jsem potichu.

"Hele, já bydlím s tetou, takže musíme vymyslet důvod, proč u mě musíš zůstat a musíme ti vymyslet jméno." Když mluvil šel mu od pusy obláček páry. To dokazovalo, jaká tu byla zima.

"Dobře. Počkej... to spolu bydlíte v tom malém kontejneru? Protože myslím, že já už se tam nevejdu." Vražedně se na mě podíval. Zvedla jsem ruce do obranného gesta, protože bych nechtěla být zabita nějakým pakem, co lítá vzduchem v teplákovce.

"Tak co třeba, že máš teď doma nějaké problémy a jsi moje kamarádka. Je ti... 17 let a jmenuješ se - jak se chceš jmenovat?" Začal vymýšlet můj příběh. Trochu se utoho roztomile mračil a tak se mu vytvořila malá vráska mezi obočím.

"Uh... já nevím, tak říkej nějaká jména a já si vyberu." Na to jenom přikývl. Začal si dlaněma třít paže, aby se zahřál. Měli bysme to rychle vymyslet, nebo se z něho stane rampouch.

"Amy, Sarah, Mia, Sophie, Lisa, Elena, Madison, Carol, Rebeca..." Začal vyjmenovávat, když v tom se mi před očima vynořilo jedno jméno...

"Hope." Vydechla jsem to, co jsem měla na jazyku. Pohlédla jsem na Petera a ten na mě. Hleděli jsme si navzájem do očí a já se v těch jeho doslova utápěla. Uhnula jsem pohledem a lehce zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala.

"Dobře Hope, už půjdeme." Pousmál se na mě a popadl batoh. Kráčeli jsme v tichosti vedle sebe, než jsme došli před nějakou budovu. Peter odemknul dveře a přivolal výtah. Chvilku jsme na něj čekali a když přijel, tak jsme nastoupili. Peter tam zmáčknů nějaké tlačítko a výtah se líně rozjel. Mám tolik otázek. Kdo jsem? Kde jsem? A proč si nic nepamatuji? Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla, že výtah už zastavil. Vyšla jsem za Peterem a on se zastavil u jednich dveří. Zastrčil klíč do zámku a dveře se s cvaknutím otevřely.

"Sundej si boty." Poručil mi a sám si skopnul tenisky z nohou. Sundala jsem si tedy nepohodlné lodičky z nohou a Peter mi sundal bundu a pověsil ji na věšák. Nad tím jsem se musela pousmát. Opět jsem Petera následovala jako ocásek. Došli jsme do nějaké místnosti, kde seděla žena na pohovce a sledovala televizi.

"Ahoj Petere." Pozdravila ho s pohledem stále upřeným na televizi.

"Ahoj May. Teto? Víš tady moje kamarádka Hope-" jeho teta se na nás otočila a zvědavě na mě pohlédla "-to má teď doma těžké a tak jsem se chtěl zeptat, jestli by tady nemohla chvíli bydlet, dokud se to nevyřeší." Dostal ze sebe na jeden nádech Peter a nervózně vyčkával na odpověd. Jeho teta se na mě chvíli dívala bez výrazu a já se na ni jemně pousmála. Popravdě řečeno jsem byla strašně nervózní, protože jestli to nesvolí, tak nebudu mít kde bydlet. Už jsem se začala smiřovat s tím, že v tom kontejneru budu opravdu bydlet, když v tom se na mě May doširoka usmála.

"Jistěže tu můžeš zůstat na jak dlouho budeš potřebovat a doufám, že se to doma vyřeší." Tak teď mi spadl tří tunový kámen ze srdce. Slyšela jsem, jak si Peter vedle mě potichu oddechnul.

"Děkuju Vám." Od srdce jsem se na ni usmála.

"Nevykej mi, cítím se pak stará." Zasmála se. "Jsem May." Představila se a podala mi ruku.

"Hope, těší mě." Ruku jsem příjmula a lechce jsme si jima potřásly.

"May? Tak my půjdem ke mě." Ozval se po chvíli Peter.

"Dobře děti." Odpověděla, ale to už jsme vcházeli do dalších dveří.