Neznámá||Avengers FF||

2

Ráno jsem se probudila na té samé tvrdé lavičce, na které jsem včera usnula. Bylo velmi chladno, a tak mi začaly drkotat zuby. Celá jsem se klepala, proto jsem se ve snaze zahřát objala svýma bledýma pažema.

Rozhlídla jsem se opět okolo sebe, abych si vzpomněla, kde to jsem. Na zelené trávě se leskla ranní rosa a zářivé sluníčko pomalu vycházelo na obzor. Na obloze nebyl ani mráček. Okolo mě byly stromy, ale nevypadalo to tu jako les, spíše jako park.

Začalo se zde objevovat čím dál víc lidí a nikdo o mě ani pohledem nezadrhl. Všichni lidé na sobě měli teplé bundy. Nevím, jak dlouho jsem tu tak seděla. Hodinu, nebo dvě? Možná jenom 20 minut. Když v tom předemnou na zemi přistál nějaký divný týpek v červeno-modrém obleku a s černým pavoukem na hrudi. Vypadal srandovně, a tak jsem se i přes to, jaká mi byla zima začala smát jako vypatlanec.

"Něco k smíchu?" Zeptal se. Začala jsem z hluboka dýchat, abych se nezačala znova smát. Už jsem byla v pohodě, ale když jsem se na něj podívala, začalo to odznova. Řehtala jsem se jako lachtan zkřížený s koněm, co mu vypadlo kamení z hlavy, protože mozek nemá.

"Jo, ty a ten tvůj oblek. Kde sis ho nechal ušít? Chci ho taky budu ho nosit na spaní." Řekla jsem s úšklebkem, když už jsem se uklidnila. Mluvilo se mi docela špatně, přes to drkotání mých zubů.

"Haha. Co tady v takové zimě děláš a jak se jmenuješ?" Zasmál se ironicky a znova se mě zeptal. Huh... co mu na to mám asi odpovědět, když to ani já nevím?

"Nevím a nevím." Odpověděla jsem jednoduše a stále se snažila ohřát. To mu v tom overalu není zima?

"Jak jako nevíš?" Zeptal se zmateně.

"Prostě nevím. Včera jsem se tu objevila a nic se nepamatuji." Vysvětlila jsem mu. Musí mít takové stupidní otázky? Co mi třeba obstarat něco, co mě zahřeje? Možná by mi mohl někde sehnat taky ten oblek. Třeba by mi bylo teplo. Jak to mají v zimě bezsrsté kočky? Není jim zima? Vždyť nemají mic, co by je zahřálo. To takový medvěd, ten má pořádný kožich.

"Jakože nic, jako fak, fakt nic? Jako absolutně nic?! Páni to je hustý." Už mě to unavuje. Toho...člověka?...znám asi 5 minut a už mi leze na nervy.

"Jo nic." Řekla jsem otráveně a když už se nadechoval k další otázce, tak jsem doplnila: "Jakože fakt, fakt nic."

"Takže ty asi nemáš kam jít, co?" No ty vole, nepovídej. Neříkají ti doma blesku? Ne? To se divím. Myslím, že by ti tak měli říkat.

"No, nemám." Protočila jsem oči v sloup.

"Tak pojď se mnou. Zajdem ke mě domů a tam to vyřešíme, ať mi tady neumrzneš." No konečně tě to napadlo... počkat. Cože?!

"Počkej! Já nikam nepůjdu s někým, co má na sobě takovýhle vohoz a nejspíš před chvílí zdrhnul z blázince!" Vyhrkla jsem na něj s pohledem alá: myslíš, že jsem blázen?

"No dobře tak já půjdu, tak se měj a doufám, že nezmrzneš." Říkal a pomalu se otáčel k odchodu.

"Počkej! Dobře, půjdu s tebou." Povolila jsem poraženecky. Nechci tady umrznout. Otočil se na mě a vsadila bych se, že se vítězně usmál, ale to jsem nemohla vidět, protože měl masku. Přešel ke mě a vzal mě okolo pasu. Přivinul si mě k sobě a já cítila jeho teplo.

"Teď se pořádně drž." Pootočil ke mě hlavu. Uposlechla jsem, nalepila jsem se na jeho svalnatou hruď a pevně se chytla. Vystřelil něco z ruky a už jsme byli ve vzduchu. Vyděšeně jsem se podívala dolů a opravdu jsme se nacházeli několik metrů nad zemí. Rychle jsme prosvištěli celým městem a opět jsem cítila pevnou zem pod nohama. Ještě chvíli jsem to vydýchávala a až pak jsem si uvědomila, že stále objímám toho podivína. Rychle jsem ho tedy pustila a kousek se od něj vzdálila.

"Kdo vlastně jsi?" Zeptala jsem se ho, abych mu už nemusela vymýšlet další přezdívky. Sundal si svou masku a mě se naskytl pohled na jeho tvář. Je tak krásný. Má oříškově hnědé oči a rozcuchané vlasy stejné barvy. Na tváři se mu rýsoval úsměv, který ukazoval jeho perleťově bílé zuby srovnané do dvou perfektních řad.

"Jsem Peter. Peter Parker."