Neznámá||Avengers FF||

22

Rozrazily se mohutné dveře a do sálu vtrhli ozbrojení muži a mířili si to přímo ke mně. Oukey, myslela jsem si, že jsem nebojsa, ale teď jsem si asi usrala. No co?! Nedivte se. Taky byste se posrali strachy, kdyby na vás šlo pět namakaných týpků ozbrojených od hlavy až k patě s nasranými výrazy. Reálně bych byla v tu chvíli radši za stádo býků. Nejistě jsem se koukla na Thora.

"To nemyslíš vážně! Co si o sobě myslíš?! Stůjte!" Snažila se mi pomoct Friga. Ale jaksi to nepomáhalo. A jsem v prdeli. Už nikdy neuvidím Pietra. Tak jo, šlav jsem tady s tím, že nakopu prdel jenom tomu zavšivenému dědkovi, ale nejspíš se budu muset vypořádat i s těma nasranýma gorilama.

Začala jsem si v ruce vytvářet ohnivou kouli, kterou jsem měla v plánu bez jakýchkoliv zábran použít. Už jsem se chystala ji vypustit, ale zastavila mě Odinova slova.

"Kéž by tě teď viděla tvoje matka. Litovala by toho, že jsi se narodila." Do očí se mi nahrnuly slzy. Sice jsem svoji maminku nepoznala, ale tohle nikdo říkat nebude. Jeho slova mě tak zabolela, že jsem strnula na místě neschopna pohybu. A právě to byla šance pro vojáky, aby mě dostali. Na ruce mi nasadili pouta proti magii, která vážila tak tři tuny, a tak se divím, že mi neutrhla ruce.

"Do žaláře s ní! Dejte ji do cely s Lokim." Rozkázal vojákům a ti se mnou trhli, aby mě přiměli k chůzi. Friga mi věnovala poslední ztrápený pohled a já naposledy znechuceně pohlédla na Odinův hnusný ksicht.

Pak už mě stráže začaly táhnout do cely. Co si to ten dědek dovoluje?! Kdyby to nebyl takovej šmejd, tak bych už dávno seděla na trůně místo něj. Jednoho dne se mu pomstím, parchantovi jednomu. Ten toho všeho bude litovat. Bude litovat toho, že si začal spory se mnou.

Co si bude myslet Pietro? Vždyť jsem mu řekla, že za chvíli budu zpátky. A teď tady nejspíš skejsnu do konce života. Nikdy spolu nebudeme mít dítě. Jakože vím, že jsme spolu krátce, aleee....
Dobře, už končím.
Hmmm, ty jeho svaly,  krásné oči, ten úsměv, jak ho má asi velkýho...

Dobře, už fakt končím. Právě mě ty gorily vedou do cely a já myslím na to, jak má Pietro velkého čůrá-, ehm jak má velké přirození. To už se ale nejspíš nikdy nedozvím -_-

Dobře budeme myslet pozitivně. Uvidím Lokiho. Určitě mi padne do náruče a odpustí mi, že jsem ho na tak dlouho opustila...

Nebo mě při první příležitosti zabije...

Nebo mě bude k smrti mučit...

Odbočili jsme do prava a před námi se zjevily dveře a před nimi další gorily. Uh, už jsme tady. Gorily nám otevřely dveře a my sme vešli dovnitř. V celách byly všechny možné bytosti, kteří se na mě hladově dívali. Jeden si dokonce honil svoje pérko. No fuj...

Šli jsme dost dlouho, až jsme došli až úplně dozadu. Byla tam cela...nečekaně.
Ale byla úplně odlišná od všech ostatních. Byla vybavená. Byl tam stolek a na něm knihy. U něj byla židle. Byly tam dveře, co vedly nejspíš do koupelny. Tu jiné cely neměly. A nakonec tam také byla postel a na ní někdo seděl a oči měl upřené na stránkách knihy.

Štíhlá postava, bledá kůže, delší vlasy havraní barvy...
Když zaznamenal něčí příchod, odtrhl oči od knihy a pohlédl na nově příchozí. Naše pohledy se střetli. Připadlo mi, jako by se zastavil čas. Ledově modré oči zamrzle pozorovaly ty mé. Tyhle oči bych vždycky poznala. Avšak byly jiné, než kdysy. Nyní byly plné bolesti.