Neznámá||Avengers FF||

6

"Hope?" Někdo mi zatřásl ramenem. Nespokojeně jsem zamručela a otevřela jsem oči. Zamžourala jsem, a viděla ho jak klečel u gauče před mým obličejem. Venku byla ještě tma.

"Kolik je hodin?" Řekla jsem tichým chraplavým hlasem, až jsem se sama sebe lekla.

"Za půl hodiny bude půlnoc. Běž se prosím obléct. Chci ti něco ukázat." Oznámil mi důvod probuzení z mého klidného bezesného spánku.

"To to nepočká do rána?" Zase jsem se připravovala ke spánku.

"Ne, vstávej." Pobídl mě znova.

"Já chcu ale spát." Přitáhla jsem si teplou deku až k bradě a otočila se na druhou stranu. Chvilku bylo ticho, proto jsem si mylně myslela, že odešel a nechal mě spát. Jenže za chvíli mi kdo jiný, než Peter strhnul deku z těla. Vyzvedla jsem se do sedu a probodla ho pohledem. Jen se vítězně usmál. Já jsem tedy vstala a kráčela si to do jeho pokoje se převléct. Oblékla jsem si černé džíny a šedý pletený svetr. Vlasy jsem si jen prohrábla prsty a vyšla ven z pokoje.

"Jedeme?" Zeptal se Pete s úsměvem na tváři. Kývla jsem hlavou a rozešla se k botníku. Obula jsem si tenisky a Peter už měl mou bundu v rukách. Pomohl mi ji obléknout a já mu poděkovala.

Mezi tím, co se oblékal i on, jsem vyšla na chodbu a přivolala výtah. Výtah se ohlásil cinknutím a železné dveře se pomalu otevřely. S Peterem jsme nastoupili do staršího výtahu a on zmáčnul nejvyšší patro. Koukla jsem na něj stylem: myslíš to vážně? On se jenom umál. To mě přivádí zpét k mé otázce, jak to dělá, že se furt usmívá?! Opravdu přemýšlím nad tím, jestli není zfetovaný. Může se pavouk zfetovat? Nikdo neví. Výtah cinknul a dveře se otevřely na střeše budovy.

Na tmavě modré obloze jasně zářily hvězdy uspořádané nedaleko od sebe. Studený vítr mi profouknul vlasy a mě přejel mráz po zádech. Pete se rozešel k hraně budovy a já cupitala za ním. Když jsem došla na okraj, naskytl se mi pohled na noční Queens. Byl to nádherný pohled. Ulice ozařovaly noční lampy společně se svitem měsíce. V dáli bylo vidět ruské kolo, které cele zářilo.

Sedla jsem si a nohy spustila dolů přes okraj budovy stejně jako Peter.

"Páni. To je nádhera." Vyřkla jsem udiveně s pohledem upřeným před sebe.

"Já vím. A o tohle by ses ochudila, kdyby jsi zůstala spát." Musela jsem mu dát za pravdu. Opravdu bych se ochudila o takovou nádheru, jen abych mohla spát. Pořád jsem civěla před sebe, ale ucítila jsem na sobě jeho pohled. Otočila jsem na něj hlavu a naše oči se střetly. V těch jeho se odrážely hvězdy nad námi. Chvilku jsme se na sebe dívali a při tom jsme se nepatrně přiblížili, ale vyrušilo nás jakési máchání křídel. Za náma přistál nějaký okřídlený člověk.

"Ale, ale. Kohopak to tady máme?" Zasmál se okřídlenec hrubým hlasem.

"Vulture, co tady děláš. Nemáš být ve vězení?" Postavil se Pete a já ho napodobila. Ihned jsem věděla, o co se jedná. Pete mi o něm vyprávěl. Vulture se začal přibližovat a Pete se přede mě ochranitelsky postavil.

"Utekl jsem. Před tím, než jsi mě dopadnul jsem si pojistil, abych se dostal z vězení, kdyby mě zatkli. Udělal jsem si pár přátel a ti mi pomohli." Zlověstně se usmíval a stále se přibližoval. "A teď jsem se ti přišel pomstít." Dodal. To už Peterovi došla trpělivost a vystřelil po Vulturovi pavučinu. Té se Vulture jedním pohybem vyhnul. Popadl Petera za krk a hodil s ním o zem.

"A copak to tady máme za květinku. To už jsi mojí dceru rychle vyměnil." Otočil se na mě s úchylným úsměvem. Začal se ke mě přibližovat. To už se ale Pete vyškrábal na nohy a vystřelil po něm další pavučinu, kterou si ho přitáhl k sobě. A začal souboj mezi pavoučím klukem a okřídleným psychopatem. V jednu chvíli vyhrával Peter a v druhou zase Vulture. Pete byl v nevýhodě, protože neměl svůj oblek. Měl pouze zásobníky s pavučinami.