Neznámá||Avengers FF||

4

Měl docela malý, ale útulný pokoj. Ani tady neměl moc bordel, jak jsem čekala.

"Tvoje teta je moc příjemná." Začala jsem konverzaci po delším trapném tichu.

"Jo, to je." Otočil se na mě.

"Ona neví, že jsi..." až teď jsem si uvědomila, že nevím co je. Jako myslím to, jak lítá v tom obleku po městě.

"Spider-man?" Doplnil mě. Jen jsem přikývla. "Ne, neví." Doplnil.

"Aha."

"Nesednem si?" Zeptal se a ukázal za sebe na postel. S úsměvem jsem přikývla. Posadili jsme se tedy naproti sobě na jeho postel.

"Kde to vlastně jsem?" Rozhodla jsem se pozjišťovat nějaké podstatné informace.

"V Quensu." Odpověděl mi na mou otázku.

"To je planeta?" Vyptávala jsem se dál.

"Ne." Zasmál se. Jeho smích je tak krásný.  "To je město. A nachází se na planetě Zemi." Dodal. Chápavě jsem přikývla. Hm... na co bych se tak asi ještě mohla zeptat?

"Takže ty si nic nepamatuješ? Ani z dětství třeba?" Zaptal se pro změnu on.

"Ne, mám úplné okno." Pokrčila jsem rameny. Vůbec to nechápu. To jako člověk normálně z ničeho nic ztratí paměť?

"To je divný. Aby jsi ztratila paměť, tak by ses musela pořádně bouchnout do hlavy, ale to bys musela mít někde na ní zaschlou krev nebo modřinu a to ty nemáš." Zamyslel se a mě to spíš připadalo, jako by si mluvil sám pro sebe. Ani jsem si neuvědomila, že na něj dobrých pět minut zírám. Radši jsem tedy odvrátila svůj pohled začala si hrát s mými prsty. Už jsem ho ani nevnímala, co říká. "Maximálně mě napadá, že by ti někdo tu paměť vymazal." Až teď jsem ho začala zase vnímat.

"Proč by to ale někdo dělal?" Zamračila jsem se.

"To nevím." Povzdechnul si.

"Co budem dělat?" Usmála jsem se abych odlehčila situaci. Peter ke mě zvednul pohled.

"Co ti třeba koupit nějaké oblečení, ať tu nemusíš chodit v těch šatech?" Usmál se na mě taky.

"To bych byla moc ráda." Zasmála jsem se. Zvedli jsme se tedy z jeho postele a zamířili ke vchodovým dveřím. Pete mi podal nějaké Mayny boty, protože ty lodičky moc pohodlné nejsou. To je novodobý mučící nástroj. A navíc máme stejnou velikost nohy. Pak mi ještě Peter pomohl nasadit kabát. Ten byl taky od May. Udivuje mě, že je Peter tak galantní. Když měl ješte masku, tak jsem si myslela, že to bude narcistický egoista. Ale je fajn.

"May?! Jdeme ven, ahoj." Křiknul ještě od dveří.

"Jasně, do osmi buďte doma." Křikla May asi z obýváku zpět.

Vyrazili jsme tedy nakupovat. Popisovat to nebudu, protože to všichni známe. Prohrabování se oblečením a pak do té hnusné malé kabinky, kde se ani pořádně nemůžete hnout, aniž byste se zmrzačili. Nakoupili jsme ty nejnutnější věci a u celého nakupování jsme se pořádně nasmáli.

Zašli jsme si ještě do Starbucks pro kefe a cestou k mému provizirnímu domu jsme si ho vypili. Já jsem si koupila karamelové latté a Peter taky. Bylo strašně dobré. Před panelákem jsme vyhodili kelímky a zamířili k bytu. Přišli jsme přesně v osm hodin. Vysvlékli jsme se, vyzuli se a tašky s mým novým oblečením jsme hodili k Peterovi do pokoje. A šli jsme za May do kuchyně.

"Ahoj May." Pozdravili jsme ji jednohlasně. Zněli jsme, jako kdyby jsme si to nacvičili.

"Ahoj děti." Otočila se na nás od linky. "Máte hlad? Dělám toasty." Zeptala se nás.

"Jo dáme si." Odpověděl Peter za nás oba. May přikývla a otočila se zas k lince a dodělávala toasty. My jsme si sedli ke stolu a čekali jsme. Mezi tím jsme si povídali a pak už před námi přistály talíře s toasty.

"Dobrou chuť." Popřála nám May a taky se posadila ke stolu. Taky jsme ji popřáli dobrou chuť a v tichosti se pustili do jídla. Po jídle jsme umyli talíře a šli zas do pokoje.

"Jestli chceš, můžeš se jít umýt." V tu chvíli moje ruka vystřelila k mému čelu až to plesklo. Peter se na mě nechápavě podíval.

"Zapomněli jsme koupit pyžamo." Vysvětlila jsem mu a on se začal smát. Teď jsem se na něj nechápavě podívala já.

"To je maličkost." Usmál se na mě a já se taky usmála. Nevím, co to má znamenat, ale vždy, když se usměje, musím se usmát taky. Přešel ke skříni a vytáhnul z ní svoje černé tričko. "Tady." Podal mi ho.

"Díky, tak já jdu." Vzala jsem si z tašky ještě kalhotky a kartáček na zuby a zamířila do koupelny. Věci jsem si odložila na poličku, na které jsem měla ručník, co mi přichystala May. Stoupla jsem si pod sprchu a pustila ji. Horké kapičky padaly na mou světlou pokožku. Byl to uklidňující pocit.

Celé tělo jsem si umyla tělovým mlékem. Vypla jsem sprchu a tělo si osušila ručníkem. Oblékla jsem si spoďáry a Peterovo tričko, které jsem měla spíš jako šaty. Rychle jsem si vyčistila zuby a v koupelnu jsem uvolnila. Po mě tam šel Peter.

Mezi tím jsem si jenom sedla na postel a čekala. Z mé velice zajímavé a zábavné činnosti mě vyrušilo otevření dveří. Pete vešel dovnitř jen v pyžamových kalhotách. Kapičky vody mu z mokrých vlasů skapávaly na holou, vypracovanou hruď. Mám takový pocit, že mi tekla slina. Doslova jsem na něj zírala.

"Hope? Hope! Jsi v pohodě?" Zeptal se se zvednutým obočím.

"Co? Jo, jasně." Zatřepala jsem hlavou.

"Já jen, že budu spát na gauči, tak dobrou noc." Oznámil mi a už se chystal odejít.

"Cože? Ne! Já jsem se tu vecpala, já budu spát na gauči." Řekla jsem rozhodně. "To je moje poslední slovo." Dodala jsem, když chtěl něco namítnout.

"Dobře." Svolil a já se vítězně usmála. Zvedla jsem se z postele a šla ke dveřím, ale stál v nich Peter. "Už je to tam nachystané"

"Dobře, díky." Pousmála jsem se na něj.

"Nemáš zač." Taky se na mě usmál.

"Ale mám, dík za vše. Kdyby nebylo tebe, teď bych zase spala na lavičce v parku. No nic, tak já jdu spát. Dobrou."

"Dobrou." Popřál mi a uvolnil mi cestu. Šla jsem do obýváku a lehla si na gauč. Po chvíli jsem už propadla do říše snů.