Neznámá||Avengers FF||

5

Malá dívka s o něco starším chlapcem s vlasy havraní barvy a s bouřkově modrýma očima seděli vedle sebe a dívali se na ostatní děti, které se učily bojovat. Jedno z dětí byl blonďatý klučina s taktéž modrýma očima z minulého snu.

"Podívej se, co jsem se naučil." Vykřikl nadšeně černovlásek. Na chvlíli zavřel oči a pak je zase otevřel.

"Co? Nic se nestalo." Řekla nechápavě dívka. Po té ucítila zaklepání na rameno. Prudce se za sebe otočila a černovlásek stál za ní. Dívka se znova otočila vedle sebe a uviděla, jak se tmavovlásek rozplynul.

"Zvládl si to! Udělal jsi iluzi!" Dívka nadšeně vyskočila a chlapce objala.

"Já vím." S radostí ji objetí opětoval.

"Mám z tebe radost." Dívka se šťastně usmála.

Pomalu jsem otevřela oči a začala se rozkoukávat. Všimla jsem si, že jsem měla na tváři spokojený úsměv. To asi z toho snu. Jak jsem pochopila, ta malá holčička jsem byla já. Ale kdo byl ten chlapec? A vytvořil iluzi? To není možné. Já na kouzla nevěřím. Vypadá to, že to jsou vzpomínky.

Prozatím jsem to hodila za hlavu a rozhodla se vstát. Poskládala jsem deku, pod kterou jsem ležela a položila ji na kraj gauče. Přemýšlela jsem, jsem, jestli se jít převléct. Bála jsem se, že probudím Petera. Rozhodla jsem se tedy, že se nejdřív pokusím udělat snídani a pak se půjdu převléct a vzbudím Petera.

Sice neumím vařit, nebo o tom nevím, ale skusím to. Kdyžtak jim podpálím byt. Nakoukla jsem tedy do jejich prostorné lednice. Vajíčka. Dobře udělám míchaná vajíčka. Vytáhla jsem sedm vajíček, salám, máslo a pažitku. Na pánvičku jsem dala trochu másla a nechala ho rozpustit. Rozklepla jsem tam všechna vajíčka. Osolila je, opepřila a přihodila jsem předem nakrájený salám a pažitku. Za chvilku to bylo hotové. Už jsem se chystala najít talíře a přišla May.

"Hmm... tady to voní." S úsměvem ke mě přišla. "Dobré ráno." Popřála mi ještě.

"Dobré. May? Prosimtě, kde jsou talíře?" Pozdravila jsem ji také a zeptala se, abych nemusela prohlédávat celou kuchyň.

"Běž vzbudit Petera, aby mu to nevystydlo. Já to dodělám." Přešla ke skříňce a vytáhla z ní tři talíře.

"Dobře." Vše jsem tam nechala tak, jak tam bylo a šla k Peterovi do pokoje. Potichu jsem otevřela dveře a nakoukla. Pete ještě spal. Byl roztomilý. Potichu jsem k němu přešla. Klekla jsem si k jeho posteli a chvilku se na něj dívala. Já jsem asi úchyl.

"Pete?" Zkusila jsem, ale s ním to ani nehlo. "Petere, vstávej." Lehce jsem s ním zatřásla. Začal pomalu otvírat oči a za chvíli jsem už viděla oříškové oči.

"Dobré ráno. V kuchyni máš snídani." Usmála jsem se na něj. Úsměv mi oplatil a zvednul se do sedu.

"Dobré. Jo, za chvíli jsem tam." Odpověděl mi. Kývla jsem a přešla ke stále nevybaleným taškám s mými věcmi. Vzala jsem si oblečení a šla do koupelny.
V koupelně jsem se převlékla. Oblékla jsem si šedý pletený svetr a černé legíny. Vlasy jsem si pročísla hřebenem a stáhla je do culíku. Řasy jsem si projela řasenkou a vyčistila jsem si zuby.

Mé pyžamo složené z Peterova trička-které po něm mimochodem úžasně voní a celou noc jsem fetovala jeho vůni- a mých spoďár jsem odnesla zpět k Peterovi do pokoje. Když jsem vešla, Pete si zrovna oblíkal tričko, takže jsem zase měla výhled na jeho pekáč buchet. Teď už jsem neudělala tu chybu a neslintala jsem nad ním.

"Eh- promiň." Řekla jsem a přešla k mým taškám a jeho tričko do nich strčila.

"V pohodě." Usmál se zase. Mračí on se vůbec? Není zfetovaný? Nejsem zfetovaná já?

"Jdem?" Pohlédla jsem na něj. Jenom na to kývnul.

"Dámy první." Otevřel dveře a pustil mě. Já jsem ale nešla a neodpustila jsem si rýpnutí.

"Tak to bys měl jít první ty." Zasmála jsem se.

"Hej!" Zasmál se taky a začal mě lechtat. Začala jsem ječet a svalila se na zem.

"P-prosím, t-to s-s-stačí!" Dostala jsem ze sebe skrz smích.

"Až odvoláš to, že jsem ženská." Řekl mi na to a na chvíli mě přestal lechtat.

"Nikdy."

"Jak chceš." Začal mě zas lechtat. Už mi docházel vzduch.

"D-dobře. Odvo-odvolávám." Řekla jsem zadýchaně a na to mě Peter přestal lechtat. Vítězně se usmál.

"No vidíš, že to jde." Zvednul se země a podal mi ruku. Chytla jsem ho a stáhla ho za sebou.

"A máš to." Zasmála jsem se.

"Kde jste?" Křikla na nás z kuchyně May.

"Už jdem." Křikl nazpátek Peter. Tak jsme se teda zvedli a šli do kuchyně.

"Co jste tam tak dlouho dělali." Podezřívavě přivřela oči.

"On mě chtěl ulechtat k smrti." Vykřikla jsem a probodla Petera pohledem.

"Ale ona mě nazvala ženskou." Oplatil mi Peter.

"Jako malé děti." Zasmála se May. "Tak dobrou chuť." Dodala. Na to jsme ji odpověděli stejnou větou a pustili jsme se do jídla. Když jsme dojedli, tak jsme se s Peterem rozešli zpět do jeho pokoje. Teď už mě raději nepouštěl, aby se vyhnul mojí narážce o tom, že je ženská.

"Nekouknem se na nějaký film?" Zeptal se Pete.

"Jo, jasně." Nenapadlo mě nic zajímavějšího, tak jsem souhlasila.

"A na jaký?" Zeptal se mě. Jak mám asi znát nějaký film, když si nepamatuji ani svou minulost.

"Nechám to na tobě." Mykla jsem rameny. Peter si vzal notebook a sednul si na postel. Poklepal vedle sebe, tak jsem si sedla vedle něj.

Opřela jsem se o stěnu za sebou a nohy natáhla před sebe. Když našel to, co hledal, posadil se do stejné pozice jako já a notebook dal před nás. Dal tam nějaký film, který se jmenoval zkus mě rozesmát (pozn. autorky-vím, že by si to asi Peter nepustil, ale je to jeden z mých oblíbených filmů. Rozhodně ho doporučuji.).

Celý film jsme sledovali v tichosti. Když film zkončil, tak jsem se Petera zeptala na jeho příběh, jak se stal Spider-manem. Řekl mi i o stáži u pana Starka a o Avengers. Že to je skupina superhrdinů a vylepšených lidí.

Zbytek dne byl takový nudný a nezajímavý. May nás vytáhla do restaurace na oběd a tam vyzvídala, jak se známe a tak. Pak jsme si s Peterem jenom povídali, nebo jsme se dívali na filmy. Poté byla večeře a šli jsme nachystat ke spánku.

Já už jsem umytá a převlečená a zase nasávám Peterovu vůni z jeho trička, které mám na spaní. Zanedlouho přišel i Peter a já jsem samozdřejmě měla zase výhled na Peterovu perfektní hruď. Přesně jako včera. Až na to, že dnes jsem se držela a neslintala jsem. Ne, teď doopravdy. Moc mě jeho hruď nezajímala, protože jsem přemýšlela, jestli mám rodinu. Dnes, když jsem viděla jaký mezi sebou mají Pete a May vztah, jsem zjistila, jak moc mi chybí rodina. Co, když jsou mrtví? Při této myšlence mi z oka vytekla slza.

"Co se děje Hope?" Starostlivě na mě Peter pohlédl.

"Já-jen mi chybí rodina. C-co když už ani nežijou?" Rozbrečela jsem se ještě víc. Pete ke mně přišel a objal mě. Pevně jsem se přitiskla na jeho hruď a vzlykala. Peter se mnou začal kolébat ze strany na stranu a jednou dlaní mě hladil po zádech.

"Neboj, určitě žijou a zase se s nimi shledáš." Řekl, když jsem se trochu uklidnila. Na to jsem se odtáhla od jeho hrudi a podívala se na jeho povzbudivý úsměv.

"Děkuji." Lehce jsem se na něj pousmála a zase se přitiskla na jeho hruď a on mi objetí opětoval.

"Dobrou noc." Odtáhla jsem se a vyrazila do obýváku.

"Dobrou..." Slyšela jsem ještě za sebou. Rozložila jsem si deku a lehla si na polštář. Chtěla jsem ještě přemýšlet, jestli si nevzpomínám na něco z minulosti, ale má únava byla silnější.

1278 slov