Neznámá||Avengers FF||

25

Chvíli jsme tam jen naproti sobě potichu seděli. Já jsem jenom doufala, že mi Loki odpustí a on zjevně přemýšlel.

Ano, bravo Hope. Ostatní lidé občas přemýšlejí. Ne tak jako ty.

Hahaha, fakt vtipné. To moje imbecilní podvědomí mi tady fakt chybělo. Jako kdyby nestačilo, že jsem tady zavřená s někým, kdo mě teď asi nenávidí, ale ještě je tu se mnou i to pitomé podvědomí.

Hele, neurážej mě. Jsem desetkrát chytřejší než ty.

Jo? A to jsi zjistilo zas kde?

Jsem přece součást tebe, takže znám tvé myšlení. Vždycky jsem před tebou o několik kroků napřed.

Ano, přesně jak jsi řeklo. Jsi moje součást, takže tvoje inteligence je úplně stejná, jako ta moje.

No to nene. To není pravda, protože tvoje inteligence je nulová.

Takže tvoje taky...

Moji velice záživnou konverzaci s mým psychicky narušeným podvědomím-

Hele!

Ale ticho buď.

Tak jak říkám, moji záživnou konverzaci s mým podvědomím přerušil můj spolubydlící, který konečně zvedl zrak od země a navázal se mnou oční kontakt. Nejistě jsem mu hleděla do jeho ledově modrých očí a očekávala jeho další krok.

"Ah, Hope..." Vydal ze sebe a stiskl mě v pevném objetí. Oči se mi zalili slzami štěstí. On mi odpustil... ne podvědomí, buď sticha, já vím, že chceš říct zas něco velice inteligentního.

Oukej no...

Pevně jsem své malé paže obmotala okolo jeho štíhlého těla a přitiskla se k němu co nejvíc to šlo. Nasála jsem jeho osobitou vůni a hlavu zabořila do jeho dlouhých havraních vlasů. Naposledy si ho pamatuji, když měl vlasy ještě krátké, na obličeji spoustu jebáků a jeho hlas zněl porouchané auto. Nojo, puberta je svině.

No, tobě ta puberta zřejmě ješte neskončila.

Budu dělat jako kdybych to neslyšela.

Si myslíš jako, že mě budeš ignorovat?

Lalalalala, neslyšeli jste něco?

Jen si mě nepřej, tohle si ke mně nikdo nebude dovolovat. Jak se vůbec opovaž-

"Jak ti to ten šmejd mohl jenom udělat? A ješte po tom všem tě zavřel sem." Zeptal se Loki spíš sám pro sebe a tím přerušil moje ukecané podvědomí.

"Nevím, ale jsem strašně ráda, že jsem zase u tebe." Popotáhla jsem a natiskla se k němu ještě více. Teda jestli to vůbec bylo možné. Co to se mnou je, poslední dobou brečím až moc často...

"Tak strašně moc jsi mi chyběla. Když jsi zmizela, cítil jsem se, jako kdyby mě bylo jenom půl a ta druhá půlka mě zmizela s tebou. Byl jsem jako tělo bez duše. Každý den jsem chodil do tvého pokoje, asi jsem snad doufal, že se tam jednoho dne zase objevíš. Že na tvém stole zas uvidím tvé oblíbené knihy a obrázky, co jsi nakreslila. Že tě zase uslyším prozpěvovat si tu tvojí ukolébavku, co jsi pořád zpívala a co mi už pomalu lezla krkem." Potichu se zasmál. Aww, to je tak roztomilé.

Bleh, asi dostanu cukrovku.

Super alespoň konečně zdechneš a nebudeš mě furt otravovat.

Grhhh...

"Zazpíváš mi jí?" Odtáhl se ode mě a já nespokojeně zamručela. Nad tím se zasmál a prosebně se na mě podíval. Udělal psí oči a ohrnul spodní ret. No zkuste mu říct ne. Takhle vypadá úplně neškodně, nechápu, jak mohl někdo jako on chtít ovládnout Zemi.

"No dobře." Zasmála jsem se.

(Písničku máte nahoře)

Tam, kde fouká severák
vládne krajům řeka ledová
Lásko moje, půjdem spát
O řece té si nechej zdát

V jejích vodách hlubokých
pravdu najdeš i směr kroků svých
Vyprávění řeky věř
však v hloubce svůdné utoneš

Nám zpívá, na co vzpomíná
Čas písni dal moc kouzelnou
Tvůj strach jak svíčka zhasíná
Ptáš se slov, ta tě uhranou

Tam, kde fouká severák
matce vrací dny ve vzpomínkách
Vrať se domů, dítě mé
vše naleznem v tom ztraceném

Dozpívala jsem a pomalu otevřela oči, které jsem měla po čas zpívání zavřené. Zjistila jsem, že na mě Loki celou dobu jenom s úsměvem zíral.

"Bylo to nádherné." Pochválil můj výkon hodný výherce superstar.

"Děkuji." Začervenala jsem se.

No fuj, z toho tvého krákorání mi asi právě upadly uši.

Drž. Už. Hubu!

No tak sorry.

No to mě poser. Tak tohle bude ještě dlouhý doživotní pobyt v cele. Ach Pietro, co teď asi děláš?

——————————————
Čte vůbec tuhle knížku ještě někdo?