Neznámá||Avengers FF||

11

Aha, takže. Počkat... cože? Tohle si musím zpracovat. Takže já jsem z jiného světa, z Asgardu. A vyrůstala jsem s Lokim a Thorem? Teď nevím, jestli se mám bát o duševní zdraví Thora a nebo o to moje. Že to je jenom sen? Všechno, co se tady děje. Peter, schopnosti, Asgard, Thor. Asi jsem se zbláznila.

To nemůže být možné. A jaktože si vůbec nic nepamatuji? I když, ty sny. Hrála jsem si s dvěma malými kluky. Jeden blonďák, druhý s vlasy černými jako uhel. Je mi nějak divně. Ještě chvíli se budu utápět ve svých myšlenkách a asi omdlím.

"Hope? Hope!" Třásl mi někdo rameny. Až teď jsem si uvědomila, že už nějakou dobu civím do zdi s otevřenou pusou v úžasu a s očima nevěřícně otevřenýma dokořán. Pomalu jsem svůj pohled přesunula na člověka klečícího předemnou. Wanda se na mně zděšeně dívala.

Kde se tady vzala Wanda? Jsem vážně nevšímavý člověk. Začalo se mi stmívat před očima. Samy od sebe se mi začaly zavírat oči. Pak jsem už jen cítila ostrou bolest hlavy. Asi od toho, jak jsem jí třískla do jídelního stolu. A potom už jen tma. Černo černá tma.

Ležela jsem na něčem měkkém. Hrozně mně bolela hlava. Vlastně mně bolelo celé tělo. Byla jsem strašně vyčerpaná. Jako by mně převálcovalo stádo volů. Pozvolna jsem začala odlepovat oční víčka od sebe.

Byla jsem u sebe v pokoji. Pootočila jsem hlavu na stranu, abych zjistila, jestli tu je Peter. Seděl tam. Opíral se zády o stěnu za postelí a byl na svém telefonu. Avšak nebyl to Peter, ale Pietro.

"Už jsi se vzbudila." Konstatoval si spíše pro sebe a odložil telefon vedle sebe. "Jak ti je?" Zeptal se mně.

"Všechno mě bolí. Co se stalo?" Zeptala jsem se na oplátku já a chtěla si sednout. Jenomže v tom mi zabránila jeho ruka na mém hrudníku. Pod jeho dotykem mi přejel mráz po těle. Co se to se mnou děje? Vždyť miluju Petera. Tohle by se mi stávat nemělo. Nechci Peterovi ublížit.

"Měla bys ležet a odpočívat." Zatlačil mě lehce zpátky do lehu. Neměla jsem sílu odporovat. Když jsem si lehla, pokračoval: "Po tom, co Thor domluvil jsi hleděla asi 10 minut do zdi a pak jsi omdlela. Při tom jsi se třískla hlavou do stolu. Zkoušeli jsme se tě probrat, ale nešlo to, tak jsem tě přenesl sem a čekal, až se vzbudíš sama. Spala jsi dva dny." Cože? Dva dny? To se dá? Aha...

"K-kde je Peter." Zalekla jsem se. Co když už jel za May? Bez rozloučení?

"Musel domů za May. Musí chodit do školy. Tohle ti tu nechal." Podal mi popsaný papír. Začala jsem potichu číst.

Ahoj Hope. Nevím, kdy se vzbudíš, ale to je jedno, protože už tam nebudu. Musel jsem domů za May a taky do školy. Musíš být silná. Určitě to tam beze mně zvládneš a všechno se to vyřeší. Vrátím se o víkendu a slibuju, že se od tebe na krok nehnu. Miluji tě.

Peter.

Takže odjel, nechal mě tady samotnou. No, samotnou ne. Je tady spousta superhrdinů, ale i tak. Ale nemůžu mu to zazlívat. Už toho pro mně udělal tolik. Bez něj bych byla někde na ulici a ne na základně Avengers.

"Říkal jsem si, že budeš mít po dvou dnech spánku určitě hlad." No, jo. Ani jsem si neuvědomila, že mám žalůdek v křečích a v puse sucho jak na Sahaře. Jako odpověď se mu dostalo zakručení z mého břicha. Zasmál se a podal mi bagetu se šunkou, sýrem, rajčaty a salátem.

"Díky." Vděčně jsem se usmála a převzala si bagetu, do které jsem se hladově zakousla. Znáte lepší pocit, než ten, kdy si plníte žalůdek skvělým jídlem? Já totiž ne. K tomu mi podal ještě sklenici vody. Celou dobu mně s úsměvem pozoroval.

"Co he?" Zamumlala jsem s plnou pusou a lehce zčervenala. Proč jsem z něj v rozpacích? Nic neřekl a stále mě s širokým úsměvem na tváři pozoroval. Když jsem dojedla, položila jsem sklenici vody na noční stolek.

Nevím jak, nevím proč, ale zjistila jsem, že mám vzpomínky. Já mám vzpomínky? Já mám vzpomínky! Jaktože jsem si najednou vzpomměla? A vážně, vyrůstala jsem na Asgardu s Thorem a Lokim. Vybavila se mi poslední vzpomínka, než jsem se probrala na Midgardu.

Přišla jsem do velikého sálu. Na mohutných stěnách, které dobře znám byly zlaté svícny se zapálenýma svíčkama. Mé boty hlasitě klapaly o mramorovou podlahu.

"Oč tu jde? Proč jsi si mne zavolal?" Optám se starého muže s bílými vlasy a vousy a s páskou přes oko. Povstane z trůnu, na kterém doteď seděl a bouchne zlatou holí do země. Věnuje mi poslední pohled a já omdlím.

"P-pietro? Já mám vzpomínky. Pamatuju si vše." Řekla jsem užasle. Podíval se na mě s vykulenýma očima.

"Cože?"

"Já mám vzpomínky." Vykřikla jsem nadšeně a skočila mu okolo krku. Jeho silně paže se okolo mně ovinuly a slině si mně přitiskly k němu. Páni, strašně pěkně voní. Štěstím jsem začala brečet a stále jsem opakovala, že mám vzpomínky. Ale, proč jsem se ocitla na Midgardu a to bez vzpomínek? To si s Odinem ještě vyřeším.