Neznámá||Avengers FF||

23

Naši podivnou chvilku přerušili stráže, kteří mě surově vhodili do cely. Zlatou průhlednou stěnou jsem hladce proletěla a můj obličej se rozmajznul o tvrdou zem. Jeee to je tak sladké, právě jsme se políbili.... tak kdy bude svatba?

Zvedla jsem naštvaně hlavu z mojí životní lásky a nenávistně se koukla na ty svalnaté skřety. Ti se jen pobaveně ušklíbli a otočili se k odchodu. Ještě jsem však stihla jejich oddalující se záda pořádně vyfakovat.

Podrážděně jsem protočila očima a začala se neohrabaně zvedat ze země. To si ti svalovci odskáčou. Nejdříve si je všechny připoutám k železným stolům, takže mi nebudou moct utéc, pak jim vydloubu oči a ty si vystavím na nočni stolek. Udělám si osobní zbírku. Pak je všechny po kednom vykastruju. Z toho si asi taky udělám zbírku a budu je moct porovnávat s Pietrovým přirozením, ale jeho rozhodně kastrovat nebudu, ten se bude ještě hodit. Pak bych mohla zkusit všelijaké mučící metody, třeba waterboarding...

"Hope?" Vyrušil mě z vymýšlení mé pomsty hlas. Ohléhla jsem se za levé rameno a zjistila, že to je Loki.

No kdo jiný asi, že ty chytráku...

Jasně. Postavila jsem se na nohy a otočila se čelem k němu. Jeho hlas byl jiný, než kdysi. Nyní byl mnohem hrubší, vyspělejší. Nojo, i bohové procházejí pubertou...

"Ahoj." Nejistě jsem se usmála. Prosím, ať mě nezabije. Prosím, ať mě nezabije. Pro-

"Po tom všem mi řekneš jenom ahoj?!" Zařval na mě. Oukej, čas připravit se na smrt. K odpovědi jsem se neměla, vlastně jsem ani nevěděla, co říct. Bylo to divný. Mluvit s ním po takové době. Jenom jsem ho pozorovala svýma očima a čekala, co bude dál.

"Jednoho dne si prostě zmizíš a teď řekneš jenom ahoj?! Víš, jak těžké to mě bylo? Jak se mi po tobě stýskalo? Jak mi bylo smutno? Jak jsem byl sám?! Cítil jsem se zrazený, jen tak jsi mě tu nechala a bez rozloučení jsi se vypařila. Nikde po tobě nebylo ani stopy, nenechala jsi žádný vzkaz, nic. Nechala jsi mě tu samotného..." Jeho naštvaný hlas se pomalu měnil na smutný. Pouze jsem se na něj dívala a z očí mi začaly vytékat mokré slzy. Měl pravdu a já to věděla. Musel neskutečně trpět. Nikoho krom mě a jeho matky neměl. Jenže já jsem za svůj odchod nemohla.

Myslela jsem si, že až Lokiho uvidím, řeknu mu vše, co mi leží na srdci. Že mu řeknu, proč jsem zmizela, co se stalo. Jenže, jak tam před ním stála, tak jsem měla neskutečný knedlík v krku a nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Prostě to nešlo, ač jsem se snažila sebevíc. Byla jsem jak němá. Jediné, co jsem dokázala bylo pootevírat pusu, jak ryba na suchu.

"Tak ty mi k tomu nic víc neřekneš?" Vytekly mu z očí první slzy. Před ostatními si vždy hrál na ledovou sochu. Neprojevoval emoce. Snažil se být silný, ale předemnou dával emocím volný průběh. Vždycky se mi svěřil s tím, co ho trápilo. Vždy...

A tak jsme tam tak na proti sobě stáli a navzájem se propalovali očima. Oba jsme brečeli jako zfetované želvy, co objevily narnii. On naprosto zlomený a já neschopná jediného slova.