Neznámá||Avengers FF||

19

"Pamatuj na svůj slib." Špitl mi Pietro do ucha při objetí na rozloučení.

"Za chvilku jsem zpět." Odtáhla jsem se od něj a naposledy si prohlédla jeho oči. Věnovala jsem mu úsměv a došla za Thorem. Otočila jsem se na ostatní a naposledy jim zamávala. Snažila jsem si co nejlépe zapamatovat jejich obličeje.

Netuším, co se na Asgardu stane a to mě děsí. Poslední dobou jsem dost dřela, tak snad jsem připravená. Ale mám zlý pocit. Odinův důvod mě vyhnat musel být nejspíš vážný. Co udělá, když se tam opět objevím?

"Připravena?" Obrátil se na mě Thor. Jen jsem přikývla, ačkoliv jsem se tak rozhodně necítila. Teď už z toho nemohu vycouvat. Musím zjistit pravdu.

"Heimdalle!" Zakřičel k obloze. Po chvíli nás již obklopila záře a já necítila prvnou zem pod nohami. Viděla jsem, jak letíme napříč vesmírem. Byl to nádherný pohled, avšak netrval moc dlouho. Objevili jsme se v kopuli a já ihned poznala Heimdalla.

"Heimdalle! Moc ráda tě vidím." Pozdravila jsem ho. Tak dlouho jsem ho neviděla.

"Já tebe taky Hope." Usmál se.

"Měli bychom jít." Popohnal mě Thor. Mávla jsem Heimdallovi na rozloučení a následovala Thora. Šli jsme po duhovém mostě a před námí se nacházelo město. Tak moc mi to tady scházelo. Připomnělo mi to moje dětství, kdy vše bylo tak jednoduché, neměla jsem žádné starosti, měla jsem Thora a Lokiho. Už se těším, až ho uvidím.

To celé mi vehnalo slzy do očí, ale ihned jsem je rozmrkala. Nejsem tady abych vzpomínala na staré dobré časy. Jsem tady, abych nakopala prdel jednomu starému páprdovi.

Prošli jsme přes stráže až do útrob paláce. Procházeli jsme dlouhými chodbami, které byly ozdobené zlatými svícny. Podlaha byla mramorová, křišťálově čistá. Procházeli jsme okolo mnoha dveří, ale já upoutala pozornost pouze na jedny.

Zastavila jsem se a koukala na dveře, na kterých bylo vyryté mé jméno. Thorovy kroky také ustanuly. Vztáhla jsem ruku na zlatou kliku a pomalu jsem se zaskřípáním dveře otevřela. Vyskytl se mi pohled ná zeleně vybavený pokoj.

Na neustlané posteli byly poházené otevřené knihy přesně tak, jak jsem je tam nechala. Skříň byla otevřená a na zemi ležely jedny z mých kožených kalhot. Na stole ležel můj meč a stehenní pouzdro s dýkou, jejíž držadlo bylo posázené zelenými smaragdy. Tu jsem dostala k narozeninám od Lokiho. Pamatuji si, jak jsem z ní byla nadšená.

"Loki byl z tvého zmizení úplně ztracený a jenom díky němu tvůj pokoj zůstal tak, jak si ho opustila. Můj otec ho chtěl nechat vyklidit, ale on ho to nenechal udělat. Loki sem po tvém zmizení chodil každičký den. Zavřel se tady minimálně na dvě hodiny a byly odsud slyšet jenom vzlyky." Do očí se mi nahrnuly slzy při pomyšlení, jak moc musel trpět. Byli jsme si velmi blízcí. Trávili jsme spolu každý den. Byli jsme jako Jin a Jang...