Liga Výjimečných

Zrození stínů

 Pamatuji si tu dobu, kdy jsem fotila legrační fotky stínů mě a mé kamarádky. Ve stínu jsme měly hrozně dlouhé nohy a ruce, a tak jsme vypadaly jak dva Slendermani. Jinak jsem nikdy nepřemýšlela nad svým stínem. Každý jsme ho pořád vláčeli za sebou jako kus hadru a pořádně si ho nevšímali. Je to ten důvod, proč se stíny bouří? Kdo ví...Jisté však je, že to v lidech vzbudilo zmatek a neklid. Lidé už přestali věřit, že s tím vláda něco udělá. Nejde o to, že by vládu celá ta věc se stíny nezajímala, jde o to, že je nedokáže zastavit. Lidstvo teď hloupě čeká na něco, jako je Superman. Přiznám se, že bych možná mohla pomoct. Já se jmenuju Alexandra a umím číst myšlenky. Jsem z České republiky, ale tenhle problém je celosvětový... Samozřejmě mě napadlo, že takových lidí jako já je víc, ale kdyby někdo takový byl v mém okolí, vím to - čtu přeci myšlenky! Neztrácím ale naději, zatím ne.

 Díky své schopnosti jsem alespoň zjistila dost zajímavých faktů. Například vím, co vlastně stíny způsobují - roznáší depresi a úzkost. Všichni jsou teď hrozně smutní, zavírají se doma, už moc nechodí ven. Stíny se živí obyčejnou lidskou radostí. První vzpurný stín byl ale nalezen už před měsícem, a tak si tohoto poznatku všimli už úplně všichni. Snaží se být šťastní, ale něco takového prostě na povel nejde. Zvláštní také je, že na mě jejich černá magie nebo co to je, nefunguje. Samozřejmě jsem smutná, protože jsou všichni ostatní smutní, ale ne tím způsobem jako ostatní. Lidé se už nedokáží ani zasmát. Já se směju docela často..., tedy smála bych se, ale nemůžu vyjít z davu, tak zadržuji smích. A čemu se vlastně pořád směju? Nikdo se nechce vzdát bez boje, a tak v rádiu mezi písničkami slyším pořád jen vtipy, ale také v televizi o reklamách, na billboardech, na internetu atd. V televizi se přestali vysílat smutné filmy, horory a podobně. Zajímavé je, že lidé se na ně dívat chtěli, jenže jejich stav se tím ještě zhoršoval, jednoduše se utápěli v smutku.

 Je to těžké, nevím, co mám dělat. Tak moc chci pomoct, ale nevím jak.
 Teď jdu na kafe s mými nejlepšími kamarádkami - Sárou a Lenkou. Ony jediné ví moje tajemství a já se snažím pomoct aspoň jim.
„Ahoj holky!“ řekla jsem s předstíraným smutkem.
„Čau Alex...“ odpověděla Sára se smutkem, který nebyl předstíraný a dral mi srdce.
„Ahoj holky...“ přišla zrovna Lenka a svůj pozdrav pronesla tak nějak flegmaticky.
Šly jsme dovnitř, objednaly jsme si dvakrát capuccino a jedno lattéčko a pustily jsme se do hovoru.
„Co Adam? Nerozmyslel si to s tím rozchodem?“ zeptala se Lenka, působící jako mrtvola.
„Ne, však víš, že láska teď jakoby vymizela,“ snažila jsem se předstírat, že mě to nebolí. Bolelo to a hodně.
„Ale možná, že nevymizela tak úplně...“ vyslovila Sára pozitivní slova, ale pořád takovým tónem smutného zombie.
„Jo, to je ono, Sáro! Musíme mít pozitivní přístup!“ šeptala jsem vesele tak, aby mě nikdo neodhalil.
„Ne, já jen, že na tebe ten týpek divně čumí zpod novin.“
„Zajímalo by mě, kolik mu je. Určitě aspoň čtyřicet,“ přidala se Lenka.
Měla jsem chuť začít se smát, ale však víte, že nemůžu. Nenápadně jsem se otočila. Zjistila jsem, že to není zírání, jako když se někomu líbíte, propaloval mě pohledem, jako by mi chtěl něco říct. Napojila jsem se na jeho myšlenky. Neslyším totiž pořád všechny myšlenky, to by mi z toho přeskočilo. Slyším jen toho člověka, kterého zrovna slyšet chci.

„Jste výjimečná, slečno Novotná. Vím, že mě slyšíte. Můj dědeček uměl to samé, já ani otec jsme tuto schopnost ale nikdy neovládali. Jediná schopnost, co mám, je vycítit člověka, který umí číst myšlenky. Klidně pojďte za mnou, nebojte se. Potřebuju vám jen předat informace.“
 Holkám jsem se omluvila a přesedla jsem si k tomu muži. Normálně bych za sebou nechala nechápavé pohledy a námitky, ale teď jim bylo vše ukradené.
„Nemluv, jen mě poslouchej. Tohle je přísně tajné, takže budeš jen poslouchat moje myšlenky.
Jmenuji se Petr Bednář. Promiň, že jsem se představil až teď. Ty schopnosti máš sice od narození, ale máš je od začátku proto, abys bojovala proti stínům. Už delší dobu se chystaly zaútočit, a tak převzít vládu nad světem, protože je už nebaví jen držet se v pozadí. Nikdy k tomu ale neměly takovou příležitost jako teď. Tahle doba je totiž stresující sama o sobě. Pořád se někam spěchá a lidé snadno uvěří všemu, co vidí na internetu. Můžeš to ale zastavit a udělat svět lepším, jen ne sama. Po světě je rozseto devět dalších lidí se schopnostmi. Budeme se je snažit najít. Já budu takový tvůj instruktor. Sice nemám tvoje schopnosti, ale můj dědeček mi předal vše, co potřebuješ vědět. Sbal si kufry a zítra v šest buď na brněnském letišti. Zatím nashledanou.“
Už už jsem chtěla něco říct, ale než to můj mozek všechno zpracoval pan Bednář byl pryč.

 Doufám, že se vám první kapitola líbila. S nápadem na tenhle příběh jsem přišla při psaní „Vidím ti až do duše,“ což je příběh právě o Alexandře, která umí číst myšlenky. Přitom mě ale napadlo toto pokračování „Liga Výjimečných“. Nakonec jsem zjistila, že mi příběh o samotné Alexandře nepřijde dost originální, a tak jsem ho šoupla zpátky do konceptů s tím, že zkusím nejdřív napsat tohle. Toť vše.
Zatím se mějte krásně a ahoj! <3