Liga Výjimečných

Nečekané události

Talia podala Georgeovi pinetku. V tu chvíli jsem si opravdu připadala jako ve filmu. Sama jsem nevěřila vlastním očím, ale skříňka se otevřela. George z ní okamžitě vytáhl nějakou složku, zatímco já a Talia jsme na něho překvapeně koukaly. To jsme ještě netušili, co je uvnitř.

George otevřel složku a spatřil... svou vlastní fotku?
„Asi si o nás vedou záznamy, to není až tak divné...“
„Né, vůbec,“ řekla Talia ironicky.
„Co je tohle?“ zeptala jsem se a ukázala na jeden konkrétní řádek.
„Ovládání schopnosti?“ přečetli zaráz Talia i George.
„Tak to netuším,“ přiznal George.
„No, je to prostě ovládání schopnosti... Ale co znamená ta dvojka? Můžeme snad svoje schopnosti ještě rozvinout?“
„Zřejmě ano, dřív jsem také nečetla myšlenky tak dobře.“
„To ale ještě nic neznamená,“ uznal George.
Otočil stránku a uviděli jsme moji fotku.
„Ovládání schopnosti taky dva,“ usmála jsem se na George.
„Co je? Chceš soutěžit?“ řekl s úsměvem na rtech.
„Ale ne, máme na práci důležitější věci,“ odvětila jsem. Stejně jsme ale byli oba napjatí, kolik bude mít Talia.
„Klid, mám taky dvojku!“
„Trochu se to bojím otočit dál...“
„Co tam ještě tak může být?“ napadlo mě.
„Je jen jediný způsob jak to zjistit,“ řekla rozhodně Talia a otočila list tak rychle, jako když strháváte náplast.

Všichni jsme zůstali ustrnutě koukat. Před očima se nám totiž objevila další fotka.
„Grace, je z Ameriky, ovládá sny.“
„Myslíte si to co já?“ zeptala jsem se.
„To nevím, my nečteme myšlenky Alex,“ řekla Talia.
„Sledují nás už nějakou dobu, ví o nás dost věcí, ale dělají, že neví nic. Co když si to všechno jen vymysleli?“
„Jakože by oni byli ti špatní?“ zeptal se George.
„Možná, že jsou stíny,“ přidala se Talia.
„Možná...“
„Vyfoť to, Alex. Myslím, že je to seřazené podle našich příjezdů. Budeme to kontrolovat.“
„Dobře.“
„Alex?“
„No?“
„Jak je možné, že v jejich myšlenkách neslyšíš něco... podezřelého?“
„Nenapadlo mě připojit se k jejich myšlenkám, důvěřovala jsem jim. Připojila jsem se jen, když jsem si nebyla jistá, co říkají a to bylo jen párkrát.“
„Poznají lidé, když posloucháš jejich myšlenky?“ zeptal se najednou George.
„Ne, nepoznají.“
„Paní Haleová to ale poznala. Pamatuješ?“
„Jo, to je zvláštní. Řekla, že na komunikaci tady máme expertku a podívala se na mě.“
„A nemůžou prostě jen vědět jak naše schopnosti fungují?“ navrhla Talia.
„Tak to by to měl spíš říct pan Bednář než paní Haleová, ne?“ reagoval na to George.
„To máš pravdu,“ uznala Talia.
„Pokud vás neruším, ráda bych pokračovala v prohlížení,“ pronesla jsem.
„Sebastian, extrémně učenlivý je z Norska,“ četla jsem nahlas.
„Bijan z Afriky, schopnost - telekineze. Kaya z Japonska, umí navodit halucinace. Eithan z Austrálie, dokáže tlumit smysly. Valeriya z Ruska, dokáže vidět auru. Gabriel z Brazílie, vidí do budoucnosti.“
„Teď už je mi na sto procent jasné, že nejsou žádní andílci a nejspíš ani naši instruktoři,“ rozčílil se George.
„Seřadili nás tak schválně, proto dali Valeriyi a Gabriela nakonec, mohli by je snadno odhalit.“
„Proč ale dali na začátek zrovna mě, když čtu myšlenky?“ napadlo mě okamžitě.
„Nejspíš proto, že tu schopnost nezapínáš, dokud někomu důvěřuješ. Navíc nevím jak, ale myslím, že paní Haleová cítí, když svou schopnost používáš, a tak může záměrně myslet třeba na to, co uvaří na oběd.“
„Aha, to dává smysl,“ přiznala jsem, ale trochu mě to urazilo. Jsem vážně tak naivní?
„Co teď budeme dělat?“ tázala se logicky Talia.
„Nic,“ řekl jednoduše George.
„Jak nic? Něco přeci udělat musíme!“ divila se Talia.
„Musíme počkat na ostatní a taky zjistit, o co přesně jim jde a pak se uvidí,“ vyslovil svůj plán.
„Souhlasím,“ přidala jsem se.
„Já taky,“ přidala se i Talia.