Liga Výjimečných

Brazílie, USA

Gabriel nás zavedl na místo plné odpadků, krys a divných lidí. Každý tam na nás koukal, jako bychom byli z jiné planety... Ajo, počkat! Mobily i drahé oblečení jsme všichni raději nechali u Gabriela doma nebo... jsme si to aspoň mysleli...
„Jak ale najdeme ten gang?“ zeptala se Kaya.
„Nemusíme ho hledat, najde si nás sám...“
„Aha, ty jsi měl vizi a viděl jsi, že je potkáme?“
„Vlastně jsem žádnou vizi neměl,“ přiznal Gabriel a vytáhl svůj telefon.
„Ó můj bože,“ vydechl jsem.
Nemuseli jsme čekat dlouho a skončili jsme obklíčení deseti chlapy.
„Ale ukažte se! Vy nejste místní, že?!“ řekl jeden chlápek a Gabriel nám to vklidu přeložil.
„Copak to máš, klučino?“
„Dám vám to, ale něco za něco!“
To ty chlapy rozesmálo.
„Tak ty nám budeš dávat podmínky? No tak to ani náhodou!“ rozčílil se, chytl Gabriela a už mu chtěl vzít mobil, když  Bijan toho chlápka zvedl do vzduchu.
„Teď budu dávat podmínky já a smiřte se s tím!“ řekl Gabriel.
„Je spolčený s ďáblem nebo se stíny!“ řval vůdce gangu a ostatní se přidali,... až na jednoho.
„Nech ho, dám vám, co chcete!“ řekl muž.
Bijan trochu prudce položil vůdce gangu (pro dobrý efekt). Muž mu podal něco, co vypadalo jako baterka. Byl opatrný, nespíš se nás bál.
„Hodně štěstí,“ řekl muž ironicky.
Gabriel mu naoplátku dal nějaké jídlo. Odešli jsme a připadali si nepokořitelní. Tento přístroj chránil určité území před vidinami, což vysvětluje, proč Gabriel neměl vidiny o přístrojích. Teď už jsem jen myslel na druhou půlku našeho týmu, protože právě teď něco končí a něco jiného začíná.

Z pohledu Alex
Zatímco George mi volal, že v Africe nikoho od Stínových lidí nepotkali, v Americe se to jimi pořádně hemžilo.
„Ti se tu nějak přemnožili, ne?“ vyděsil se Eithan.
„Pšššt!“ sykla Talia.
„Nesmí si nás všimnout, poznají, že máme schopnosti.“
„Pravidlo číslo jedna - Nesmát se, dokonce se ani neusmívat!“ poručila Grace.
„Pravidlo číslo dvě - Mluvit monotónně,“ řekl Eithan monotónně.
„Pravidlo číslo tři - držet se u sebe!“ řekl Sebastian.
Vyběhli jsme ze skrýše za popelnicí. Poté už jsme šli jako zombie až k dětskému domovu. Nová zaměstnankyně ale vůbec nic nevěděla, naštěstí nám dala kontakt na jednu ze zaměstnankyň, která tady pracovala dřív. Po cestě k jejímu domu, mě ale někdo zastavil...
„Ahoj Alex!“ promluvil česky a ten hlas jsem znala moc dobře.
„Adame?“
„Neříkej mi tak, teď už mám nové jméno!“
„Přidal ses na špatnou stranu!“
„Teď jsem Non Corde, mám tuhle skvělou schopnost a holku, která mi nic netají. Myslíš, že jsem si vybral špatně?“ Jeho nová holka stála hned opodál a šklebila se na nás.
„Non Corde znamená bez srdce,“ řekl Sebastian.
„Tebe se nikdo na nic neptal!“ zakřičel a poté už si pamatuju jen jak mě prudce zvedl a stejně prudce mnou také praštil o zem.

Z pohledu Sebastiana
Pustil Alex na zem asi ze tří metrů a ještě zrychlil její padání. Dopadla na tvrdou zem a je v bezvědomí. Talia, Grace a Gabriel se k ní seběhly, už volají sanitku. Eithan se rozzuřil a sebral oběma zrak i sluch, svázal je a udělal z nich naše rukojmí.

„Nepřestáváte mě překvapovat,“ promluvila Adamova holka. Zněla dost divně, protože se neslyšela.
„Trvalo nám dlouho, přijít na to, proč objíždíte celý svět a nejdete s námi rovnou bojovat...“
„A co s tím teď uděláte? Zbývá nám poslední věc!“ smál se Eithan.
„Kdybychom nechtěli z lidí udělat otroky, vyhladili bychom rovnou celou Zemi!“
„Ale vy je chcete jako otroky, takže nás potřebujete dostat na svou planetu, že?!“
„A taky chceme vaše schopnosti, jsou zvláštní... silnější, rychle se vyvíjí. Vlastně čekáme, že k nám příjdete sami, stejně nemáte šanci, my máme armádu. Když jsme se ale dozvěděli o těch přístrojích, došlo nám, že musíme trochu zasáhnout.“
„Kde je vlastně těch deset idiotů, kteří nás měli dovést k vám?“
„Byli to cvičení vojáci, ale vy jste je dokázali porazit... Gratuluju!“
„A místo deseti vojáků teď poslali dva puberťáky?“
„Vlastně jsme zjistili, že když obyčejný člověk dostane schopnost, vyvíjí se rychle a dokáže věci, které nedokázali ani Sluneční lidé, takže Non Corde je ten nejlepší voják.“
„A ty jsi co?“ usmál se ironicky Eithan.
„Já jsem Stínová princezna, moji rodiče jsou král a královna Stínů! A mám dvě schopnosti!“
„A pochlubíš se nám i s tím, jaké schopnosti to jsou? vyptával se Eithan.
„Dokážu se teleportovat a navíc předvídat věci, takže jsem vždy ve správný čas na správném místě!“
V tom se vedle nás otevřel portál a vystoupil z něj Gabriel i s posledním vynálezem a celý zbytek party kromě Grace, která zůstala s Alex. Byl to plán! Gabriel a Talia dělali, že jedou s Alex do nemocnice, dokonce i nastoupili do sanitky, ale ve skutečnosti šli pro ten přístroj.
„Co-co se tady děje?“ Eithan jim vrátil zrak i sluch.
„Mizíme!“
„J-jak je možné, že jsem to nepředvídala?“
„Hmm... no já nevím, že by kouzlo?“ smál se Eithan. Bijan oba dva držel, aby nevběhli do portálu, zatím co já a Eithan jsme k nim rychle naskočili.

Znovu jsme se ocitli na Novém Zélandu. Zde na nás čekal Papilionem a druhá půlka naší party.
„Podejte mi všechny vynálezy!“
Všechny jsme je tedy vyskládali na stůl. Poslední přístroj slouží k naklonování věci! Papilionem všechny věci naklonoval tak, abychom je měli desetkrát, až na klobouk a helmu. Všichni kromě George měli helmu, ale George měl klobouk. Když mu někdo přečte myšlenky, může mu vymazat paměť a takhle je i chráněn před lidmi se stejnou schopností jako má on.
„Tak a teď vás zavedu k portálu. V momentě, kdy se ocitnete na druhé straně portálu, jste na cizím území a jde vám o život!“
„A-a co Alex?“ brečel George.
„Nemůže s vámi bojovat...“
„Prý se silně udeřila do hlavy. Bude si nás vůbec pamatovat?“ rozbrečel se George ještě víc.
„Všichni doufáme, že jí bude brzy dobře, ale musíte opravdu počítat s tím, že máte rizikové povolání...“
„Rozumím,“ vzchopil se trochu George.
„Grace tam s ní zůstane, snaží se s ní komunikovat. Když jsme odcházeli, byla již blízko k tomu, aby jí mohla něco vzkázat. To jí může pomoct, aby neztratila paměť.“
Záhadou mi zůstávalo jen jedno - Gabriel to celou dobu musel vědět. Předpokládám, že věděl vše, co se stane, ale Alex nezachránil? Možná, že to tak mělo být... pro vyšší dobro. Ach né, zní to, jakoby... musím prostě zůstat pozitivní. Všechno nějak dopadne.

Pluli jsme v loďce nad podvodním portálem na Planetu Stínů.
„Mám vás rád, stali jste se pro mě druhou rodinou,“ řekl jsem.
„Nikdy nezapomenu na posledních několik měsíců!“ přidala se Talia.
„Zažili jsme šílený věci!“ řekl Gabriel.
„Vloupali jsme se do bytu a dokonce něco ukradli!“ smál se Bijan.
„Cože? Neslyším tě!“ zareagovala Kaya.
„Někteří z nás se i zamilovali,“ řekl George a Talia přikývla.
„Cestovala jsem tolik, jak se mi ani nesnilo!“ řekla Valeriya.
„Naučil jsem se nadávky v sedmi jazycích!“ nasadil tomu korunu Eithan.
„Nechci rušit vaši dojemnou chvilku, ale čas běží!“ usmíval se Papilionem.
„Tři... dva... jedna... teď!“ potopili jsme se a prošli portálem. Vynořili jsme se kousek od pevniny. Hned nás upoutaly vysoké tmavé mrakodrapy, které se tyčily nad městem jako stíny. Nejvíc nás ale zaujala stavba, která vypadala jako moderní zámek s černými skly a vlajkou, zřejmě oznamující přítomnost krále a královny. Stínoví lidé mimo jiné nemají státy, tato planeta je jako jeden stát a tohle je velké hlavní město. Je také o něco menší než země. Nestíhal jsem se divit, v tom mě ale něco chytlo za nohu a stáhlo zpátky pod vodu...