Liga Výjimečných

Rusko

Ubytování jsme vyřešili opět jednoduše, šli jsme ke Kayi domů. Japonsko je zajímavá země, dost odlišná ode všech, které jsem již navštívila. Kayin pokoj byl hezčí než Eithanův, byl totiž uklizený. Kayina máma nám uvařila nějaké japonské jídlo. Bylo výborné, ale na název se mě neptejte. Kvůli jídlu jsme tu ale nebyli...
„Tentokrát bych to navrhovala udělat trochu jinak,“ navrhla Kaya.
„Jak?“ zeptala jsem se.
„Moje babička znala moje biologické rodiče. Vždycky tvrdila, že je na nich něco zvláštního, ale měla je ráda. Když oba zmizeli, prohlásili je za mrtvé a já skončila v dětském domově. Babička by si mě klidně adoptovala sama, ale byla už stará a unavená na to, aby mohla vychovat další dítě. Tak si mě adoptovala její dcera. Babička bydlí s námi, ale teď šla nejspíš nakupovat. Až se vrátí, zeptám se jí, jestli o tom něco neví.“

Zanedlouho dorazila Kayina babička. Uviděla Kayu, přišla k ní a objala ji. Jako by v ní zůstaly nějaké ty zbytky emocí. Poté už jsem slyšela jen slova, kterým jsem nerozuměla.
„Kayina babička se ptá, kde byla, že prý o ni měla strach,“ tlumočil nám Sebastian
„Zvláštní, je jedna z mála lidí, kteří úplně nepřišli o emoce,“ podotkla jsem.
„Říká, že se snaží pomoct lidem.“
Na to babička udělala jen „Hmm...“
„Říká, že potřebuje jednu informaci o jejích biologických rodičích.“
Babička se trochu zamračila, ale pokynula, ať mluví dál.
„Ptá se, jestli jí nemohli rodiče něco přenechat.“ Babička se zamračila ještě víc.
„Babička odpovídá, že neví, ale vypadá to, že Kayi se to nepozdává a mně taky ne.“ Kaya mě probodla pohledem. Artikulovala jsem směrem k ní: „Vážně?“ Přikývla a já se tedy napojila na myšlenky její babičky...
„Má oni strach, bojí se, že se jí stane to samé, co jejím rodičům. Dokonce přemýšlí, že by ji zamkla v pokoji, aby už nikam nešla.“
„Takže to vypadá, že něco ví, ale nechce to říct,“ řekl Sebastian.
„Zkusím ji trochu popostrčit.“
„Nebojte se, Kayi se nic nestane. Můžete nám pomoct. Když nám pomůžete, bude to lepší a budeme ve větším bezpečí!“
„Povedlo se ti to, říká, že pro ni něco má a dá jí to, ale musí na sebe dávat pozor.“
Babička odešla někam směrem na půdu a vrátila se s něčím, co vypadalo jako pouzdro na brýle. Poté už jen objala Kayu a odešla do svého pokoje. Zamířili jsme tedy z obývacího pokoje zpátky do pokoje Kayi.
„Pouzdro na brýle?“ divil se Eithan.
„Otevři to!“ nemohl se dočkat Bijan.
Kaya tedy otevřela pouzdro a v něm našla brýle.
„Nejdřív piercing, teď brýle, na konci budeme mít docela cool outfit,“ řekl George.
„A nebo to není to, co hledáme,“ napadlo Eithana.
„Zkus si je,“ pobídla ji Valeriya. Kaya si je tedy nasadila.
„Hmm... nejsou dioptrické a vlastně se zatím nic neděje, když je mám na sobě.“
„Pujč mi je,“ řekl Sebastian.
„Páni Sebastiane, teď vypadáš ještě chytřejší!“ řekl Bijan.
„Vytvoř nějakou iluzi,“ dirigoval.
„Přišel si na něco?“ zeptala se Kaya potom, co vytvořila majestátního lva.
„Nemám žádné halucinace!“ radoval se Sebastian.
„A zrovna se mi ten lev tak povedl!“
„Lev? Já vážně nic nevidím!“
„Uf, už jsem se bál, že jsou to jen obyčejný brýle,“ řekl Eithan za nás všechny.
„Navrhoval bych se tedy posunout dál,“ promluvil k nám Papilionem.
„Souhlasím, teď bych dal třeba Rusko!“ navrhl George a ostatní souhlasili.
Kaya se rozloučila s rodiči, vytvořili jsme portál a už jsme byli v Rusku. Tohle šlo rychle.

„Lidi, měli bychom si založit cestovku!“ radoval se Eithan.
„Nebo cirkus s jedním cvičeným šimpanzem,“ dodala Talia a mrkla na Eithana.
„Nebo rockovou kapelu,“ řekl Bijan.
„Proč zrovna rockovou kapelu?“ zeptala se Valeriya.
„Protože by to bylo super,“ řekl prostě Bijan a všichni se zasmáli.
„A jak bychom se jmenovali?“ zeptal se George.
„Co třeba Liga Výjimečných?“ napadlo Talii.
„Super!“ usmíval se Bijan nad tou představou.
Zastavili jsme se u jednoho z paneláků. Uvnitř byl jen jeden výtah, takže jsme se museli rozdělit. Nakonec jsme se všichni dostali nahoru. Valeriya odemkla a ze dveří vyběhla kočka. Naštěstí ji Bijan chytil.
„To je Máša, naše kočka,“ představila nám ji Valeriya.
„Ahoj, mami!“ pozdravila Valeriya. Její máma ale vypadala jako by snad zamrzla. Byla pravý opak Kayiny babičky - neměla už žádné emoce. Uvelebili jsme se v pokoji Valeriye a začali přemýšlet, co dál. Ze všeho toho cestování se mi točila hlava, a tak jsem si na chvíli lehla. Tedy... aspoň jsem chtěla, ale pod polštářem bylo něco tvrdého. Odkryla jsem polštář a uviděla knihu s tvrdou vazbou a názvem „Sebeobrana“
„Často spíš na knížkách?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Ne... Proč? Co to je?“ divila se Valeriya.
„Bylo to pod polštářem,“ odpověděla jsem.
„Od tvých milujících rodičů,“ přečetla Valeriya věnování na první stránce. Když ale stránku otočila, zjistila, že to nebude jen knížka. Byla to tajná skrýš, krabička, která vypadala jako kniha. Uvnitř krabičky se nacházela pistole, která vypadala jako z filmu žánru Sci-fi.
„Rusko!“ smál se Eithan.
„Zajímavá skrýš,“ podotkla jsem.
„Ale co teď? Půjdeme dál?“ zeptal se Eithan.
„Navrhoval bych chvíli odpočinku, ale poté bychom se měli posunout. Lidé Stínů nebudou čekat, až se vyspíme.“