Liga Výjimečných

Strážce portálu

Z pohledu Valeriye
„Tý jo, tak to jsem fakt nečekala!“ řekla jsem.
„Já taky ne! Čekala jsem, že jestli se tu někdo s někým dá dohromady, tak to bude George a Alex.“
„Jo, ti už by fakt měli!“
„Ach jo, láska je tak krásná!“ řekla a na chvíli se zasnila.
„To jo, Grace a Talia mají štěstí.“
V tu chvíli se ale stalo něco, co jsem nečekala ještě víc. Uviděla jsem staršího pána s aurou, která prozrazovala, že má nějakou schopnost.
„Valeriye?“
„Myslím, že jsme našly, co hledáme,“ oznámila jsem. Ale co mu máme asi tak říct? Dobrý den, jsme parta děcek se superschopnostmi, co hledá nějaký portál pod vodou? To je na začátek moc.
„Vysledujeme, kde bydlí a pak půjdeme pro ostatní. Společně už něco vymyslíme,“ rozhodla jsem.
Nebylo to těžké, zvlášť díky schopnosti navodit halucinace. Schovávaly jsme se za věci, které tam ve skutečnosti ani nebyly! U jeho domu se ale stalo něco, co se mi ještě nikdy nestalo.
„Do toho domu nevkročím,“ řekla jsem.
„No není úplně nový, ale budeme muset.“
„Ne, tak to nemyslím. V tom domě je někdo, kdo má opravdu hodně špatnou auru. Vidím ji už tady! Přes zeď! To není dobrý! Nevlezu do baráku třeba sériovýmu vrahovi!“
„To fakt není dobrý. Už jsme nějak nápadně dlouho neviděli stíny, vsadím se, že je to past a oni tam na nás čekají.“
Běžely jsme rychle pryč. Po cestě nám volal Gabriel.
„Měl jsem vizi o tom muži. Seděl v nějakém domě společně se stíny.“
„Wow, ty blesku!“ řekla jsem mu na to.

Svolaly jsme celou partu a vše jim povyprávěly.
„Ale ten muž neměl špatnou auru! Možná ho jen využívají.“
„Musíme se s ním setkat. Je to naše jediná stopa,“ uznal George.
„Ale ne v tom baráku!“ řekl Eithan.
„Můžeme mu poslat zprávu, kterou uslyší jen on,“ napadlo Sebastiana a podíval se na Alex.
„To by šlo!“ souhlasila.
A tak se i stalo. Znovu jsme se přiblížili k tomu domu, tentokrát všichni. Bylo mi z toho úplně zle, ale musela jsem to překonat.

Z pohledu Alex
Tuhle schopnost nemám moc dlouho a musela jsem se pekelně soustředit, abych ji poslala i přes zeď. Valeriya mě navigovala.
„Víc napravo! Jo, teď!“
Vypadá to, že se povedlo, muž krátce vykoukl z okna, ale hned se zase schoval.
„Snad příjde,“ prohodila jsem.
„Udělali jsme, co se dalo,“ řekl George.
„Nemuseli jsme ho vůbec najít, Nový Zéland je velký. Myslel jsem, že ho nenajdeme,“ řekl Eithan.
„To by stíny nedopustili. Očividně chtějí, abychom ho našli. Musíme být ve střehu,“ řekl Sebastian.
Trápilo mě i to, že stíny už pro nás nebyly věci, byli to lidé. Říkali jsme „oni“ místo „ony.“ Každý den, jsem myslela na to, jestli mám někde biologické rodiče a nebo třeba i sourozence. Jestli to s tím „Strážcem portálu“ nevyjde, nevím, co budeme dělat...
„Každopádně jsou čtyři hodiny, sraz s tím pánem máme v sedm. Do té doby bych odpočíval,“ řekl George a ostatní souhlasili.
„Odpočinek už moc neznám. Nechce si někdo třeba zahrát karty?“ řekla jsem a otočila se na ostatní.
„Já jdu spát,“ pronesl Eithan.
„Já se jdu učit latinu, nejspíš se bude hodit,“ řekl Sebastian.
„Nepůjdeme se projít někde po okolí?“ řekla Talia Grace a ona souhlasila.
„Já bych si šla spíš třeba zakopat s míčem,“ řekla Valeriya, která je hodně sportovní typ.
„Klidně půjdu taky,“ řekl Bijan.
„Prima, ale žádný telekinetický podfuky, jo?!“
„Já si půjdu kreslit, už mi to chybělo,“ řekl Gabriel.
„Ty kreslíš? Já taky! Můžeme si kreslit spolu!“ vykřikla nadšeně Kaya.
Stalo se přesně to, co vždycky a už mě to ani nepřekvapilo.
„Jestli ti to nevadí, rád bych si zahrál karty,“ řekl George.
„Prima!“

Sedli jsme si na postel v klučičím pokoji.
„Jdete na to nějak zhurta!“ zasmál se Eithan.
„Haha, moc vtipný!“ řekl George.
„Bež radši spát, z únavy nevíš, co říkáš,“ pronesla jsem. Za chvíli jsme uslyšeli chrápání.
Bijan, Gabriel i Sebastian šli ven a tak jsme tu zůstali sami, jen se spícím Eithanem.
„Takhle chrápe pořád?“ zeptala jsem se.
„Jo, bohužel.“
„Tak co si zahrajeme?“
„Prší?“
„Třeba!“
Zahráli jsme si dvě hry a obě jsem vyhrála.
„Že ty mi čteš myšlenky?“
„Nečtu! Přísahám!“
„Nevěřím ti! Proto jsi chtěla hrát zrovna karty!“
„Tak si zahrajeme válku,“ řekla jsem a škodolibě se usmála.
Po dalších dvou výhrách už to George nevydržel.
„Jak to děláš? Notak! Řekni to!“
„Jsem prostě dobrá!“
Začal mě lechtat.
„Že ty máš nějakou schopnost, o které nevím?!“
„Nemám! To jen ty nemáš schopnost smířit se s prohrou!“ řekla jsem mezi záchvaty smíchu. Poté jsme se oba svalili na postel. George ležel vedle mě a obličeje jsme měli jen kousek od sebe. Já sotva popadala dech, srdce mi tlouklo rychle a myslím, že to nebylo jen kvůli tomu lechtání. Přiblížili jsme se ještě víc a on mi dal svou ruku na tvář.
„Nechci tě ztratit... Nechci, abychom se přestali bavit,“ řekl a díval se mi do očí.
„Taky tě nechci ztratit,“ řekla jsem.
Naklonil se skoro mě políbil, když v tom...
„Vy hrdličky! Já věděl, že to nebude jen hraní karet!“ řekl Eithan, kterého ten hluk vzbudil. Odtáhli jsme se od sebe sedli si a snažili se vykoktat nějakou výmluvu.
„Ne, to... není to tak, jak to vypadá!“
„Fakt ne? Protože to vypadalo, že si chcete dát pusu...“
„Možná to je tak, jak to vypadá, ale...“
„Mně je to jedno. Jen vás shipuju... jako všichni ostatní z týmu. No nic, jdu zas spát!“ lehl si a vypadalo to, že hned usnul.
„Aha,“ řekla jsem a začala se smát.
„Jak může někdo tak rychle usnout?“ zeptal se George.
„Taky to nechápu!“
„Mám mu vymazat paměť?“
„Ne, to je jedno.“
„Dobře,“ řekl a vypadalo to, že ho to potěšilo.
Už jsme ale nedokončili to, co jsme začali. Ta dokonalá chvíle už byla přerušená. Ta chvíle, kdy jsem nemyslela na Adama, ani na stíny. Byla to jedinečná chvíle, kdy jsem myslela jen na sebe a byla jsem šťastná.

Tak kdo taky shipuje George a Alex? <3