Liga Výjimečných

Spontánní výlet

Udělala jsem, co chtěl. Kufry byly sbalené. Největší strach jsem měla z toho, co na můj spontánní výlet řeknou rodiče. Mimochodem zatím ani nevím, kam to vlastně letím. Snad se to dozvím brzy. Rodičům to ale nijak zvlášť nevadilo, zkrátka působili úplně stejně smutně jako normálně. Je to všechno zvláštní. Nikdy jsem nikam neletěla bez rodičů. Vždycky jsme se Sárou snily o tom, jak spolu poletíme někam k moři, ale až za rok - v osmnácti. Sára ale teď nemá chuť někam letět - vlastně nemá chuť na nic. Místo ní se mnou poletí pan Bednář. Zamýšlela jsem se nad tím, jak to bude vypadat divně, ale pak mi došlo, že teď vypadá divně všechno a všichni. Teď už ale nemám času nazbyt.

Autobus, který jede k letišti jsem stěží doběhla. Jezdit hromadnou dopravou je poslední dobou ještě horší než kdy dříve. Jedinci, co neznají deodorant, přetrvali. Navíc i mě přepadá smutek, když vidím tolik smutných lidí pohromadě. Vystoupila jsem z autobusu a přišla na menší zádrhel - pan Bednář mi neřekl, kde přesně ten sraz máme a letiště je velké. Najednou se ale zjevil přede mnou.
„Dobrý den, Alexandro. Omlouvám se, že jsem tak rychle zmizel a ani neupřesnil místo srazu. Naštěstí cítím vaši přítomnost i na dálku.“ Bylo to poprvé, co jsem ho slyšela mluvit nahlas a trochu mě to zaskočilo.
„Ehm...ne, to je v pořádku, jen jsem měla trochu strach, že vás tady nenajdu.“
„Teď jsme se ale našli a já vám konečně můžu říct, proč jsem vlastně zmizel. Ještě předtím vám ale musím připomenout, že musíme zůstat v utajení a pravý význam našeho výletu do Londýna nikomu neprozradit. Stíny umí číst myšlenky, stejně jako vy. Jen ne lidem se schopnostmi, jste vůči tomu imunní. Nesmíme o tom ale říct žádnému normálnímu člověku. Stačí, že to vím já i to je nebezpečí, protože já vůči tomu imunní nejsem.“
„Do Londýna?“
Najednou mlčel, ale jeho pohled naznačoval, že chce něco říct. Napojila jsem se na jeho myšlenky.
„Je tam sídlo lidí, jako jste vy. Je to starý dům, žádný luxus, ale to není podstatné. Říkali si Liga Výjimečných a potomek každého Výjimečného ví, co má dělat - najít nového Výjimečného a dovést ho do Londýna.“
„Takže se tam všichni sejdeme?“ řekla jsem až příliš nadšeně, naštěstí jen tiše.
„Ano, pokud vše půjde hladce. Teď ale zpátky k tomu mému předčasnému odchodu - dovnitř vešel stín. Byl nenápadný, vypadal jako člověk, ale to tělo bylo jen vypůjčené.“ Po zádech mi běhal mráz.
„Jak vypůjčené?“
„Stíny jsou jako duše bez těla, tak úplně ovládly člověka, aby měly také nějakou schránku. Zatemněly mu mozek natolik, že až ho propustí, jestli ho pustí, nebude si vůbec nic pamatovat. Když ale stín člověka ovládá dlouho, začne člověku tmavnout či světlat kůže - podle barvy pleti. Začíná to od končetin. Pokud uvidíte někoho, kdo má i teď v létě rukavice - běžte pryč. Takových stínů je ale pouze deset - jako vás. Působí jako tajná policie a mají za úkol vás pochytat. Zřejmě už ví, kde bydlíš, proto musíme odletět, co nejrychleji.“
Celou dobu jsem pozorně poslouchala a přikyvovala, abych dala najevo, že rozumím.

 Poté už jsme se o stínech nebavili. Ani jsem se o nich bavit nechtěla. Jen jsem doufala, že vše půjde hladce a my budeme v Londýně, co nejdříve. Cesta letadlem byla klidná, stíny nás nedohonily. Jediné, co nebylo klidné, byly moje myšlenky. Přemýšlela jsem nad faktem, že ačkoliv teď stíny mají vlastní hlavu, každý o nich mluví jako o věcech. Možná proto, že k nim nikdo nemá úctu. Hlavou mi také běhalo, jak dlouho už stíny mají vlastní rozum. Odjakživa? Nebo to byla nějaká nehoda šíleného vědce? Co vlastně s lidmi chtějí udělat? Proč je nezabíjí, ale jen trápí? Je to opravdu nějaká odplata?
Bylo to moc otázek a žádné odpovědi.
Myšlenky mi ještě na chvíli zabloudily k Adamovi. Tak moc mi chyběl. Pořád ho miluju, ale on už ani neví, co to „láska“ znamená. Než jsem se nadála, už jsem přistávali. Podívala jsem se na pana Bednáře, vypadal nervózně. Hned po přistání jsme rychle popadli všechny naše věci a běželi ke spoji, který nás dovezl do středu Londýna.

Nevyznám se tady, jsem tu poprvé a všechny názvy ulic jsou mi cizí. Jediná, kterou jsem poznala byla ulice Notting Hill. Ten film mám ráda. Potěšilo mě, když jsme se zastavili u domu v ulici, která je hned naproti ulici Notting Hill. Vypadal docela staře, ale pořád pěkně. Pan Bednář vylovil z kufru klíče. Tuším, že je stejně nervózní jako já.  Zastrčil klíč do zámku a párkrát otočil, dveře se otevřely. Proklouzli jsme dovnitř, zavřeli a v tu chvíli se spustil alarm. Najednou přiběhl po schodech kluk, kterému mohlo být tak nějak jako mně. Měl světle hnědé vlasy a modré oči. Začal na nás řvát anglicky. Teď jsem byla ráda za všechny hodiny angličtiny, co jsem měla.

„Stůjte! Ani se nehněte!“
„Jsme jako vy!“ vykoktal pan Bednář anglicky.
„Nemluvte!“ okřikl nás.
V tu chvíli přišla žena, asi stejně stará jako pan Bednář a poručila: „Nech je Georgi. Nemyslím, že by to byly stíny. Pro jistotu to ale zkontroluji. Přiložila nám k čelu věc, která vypadala jako holící strojek a tak jsem trochu ucukla.
„Neboj, není to holící strojek.“
Píplo to a zasvítilo zeleně. Poté to přiložila i k panu Bednářovi.
„Jsou čistí.“ Trochu jsme si oddechli.
„Vítejte! Já jsem Stephanie Haleová a tohle je George Sayer.“
Podali jsme si s nimi ruku a také se představili.
„Já jsem Alexandra Novotná a tohle je Petr Bednář.“
„Ano, váš dědeček uměl číst myšlenky!“
Nejdřív se podívala na pana Bednáře a pak na mě a já přikývla, jakože rozumím, co tím chce říct.
„Já ovládám paměť, proto nás stíny ještě nenašly...Tedy vlastně našly. Stín, kterého mi přidělily tu byl už šestkrát, ale jako by se nic nestalo.“
„Super!“ řekla jsem vesele, protože jsem se konečně cítila v bezpečí.
George se na mě tak hezky usmál a já si pomyslela, že je hezký a zřejmě i statečný, ale hned jsem ty myšlenky odehnala. Chci být s Adamem. Teď už jsme ale šli do našich nových pokojů a bavili se o Londýně.
„Kde jsou ostatní Výjimeční?“ zeptala jsem se a doufala, že moje angličtina není až tak hrozná.