Liga Výjimečných

Záchranná mise

Přiletěli jsme do Moskvy. Čekali jsme zdlouhavé výpravy po celém Rusku, když vtom jsme hned na letišti spatřili dívku, která se podobala té na fotce v tajných dokumentech. Vedle ní seděla žena podobně stará jako pan Bednář a ostatní. Talia postřehla moje pocity. Ona totiž pocity ostatních cítí neustále.

„Co se děje, Alex?“
„Vidíš tu holku v růžovém tričku a s hnědými vlasy po ramena?“
„Jo... Panebože...“
Také ji poznala. Ostatní šli dál a nevšimli si, že jsme se zastavili. Talia se nadechla, že na ně zakřičí, ale nechtěla jsem upoutat pozornost i ostatních lidí.
Pomyslela jsem si: „Stůjte!“ Přála jsem si, aby mě mohli slyšet. Najednou se všichni zastavili a koukali na mě.
„Proč tak čumí? No aspoň se zastavili,“ řekla Talia.
„Jak jsi to udělala?“ zeptal se George.
„Co?“
„Slyšel jsem, jak říkáš, ať zastavíme, ale bylo to v mé hlavě, jenže... se zastavili všichni.“
Ostatní se přidávali s tím, že to také slyšeli.
„J-já netuším...“
„Teď není čas to řešit. Koukněte na tu holku v růžovém tričku,“ pošeptala Talia.
„Myslíte, že je to-“ začal George.
„Ještě nevíme,“ nenechala jsem ho dokončit větu „ale zjistím to.“
Napojila jsem se na její myšlenky.

„Mám hlad a jsem unavená. Stejně si myslím, že neusnu ani v letadle. Mám hodně o čem přemýšlet. Snad si s nimi budu rozumět.“
„Tak co?“ ptal se nedočkavě Sebastian.
„Zatím nevím.“
„Počkat.... Ne, to není možné. Ta parta lidí, oni mají... schopnosti?“
Teď upřela zrak na nás.
„Nevím, jak to zjistila, ale ví, že máme schopnosti.“
„Hlavně, ať to neříká té ženské,“ vyděsil se Sebastian.
„Nikomu to neříkej, až ti řeknu, tak se zvedni a běž za námi.“
Udělala jsem to zase a vypadá to, že se povedlo.
„Ty jsi zas-“ chtěla se zeptat Grace.
„Jo,“ odvětila jsem rychle.
„Co teď?“ ptal se Bijan.
„Mám plán. Talio, navoď té ženě silný pocit únavy. Grace, až usne, vytvoř jí hezký sen. Eithane, ztlum jí sluch. Kayo, navoď halucinaci sedící Valeriye.“
„Ano, kapitánko,“ řekla Kaya s úsměvem.
Také jsem se usmála. Šlapalo to jako po drátkách. Když ta žena usnula, přišel můj čas.
„Vem si kufr a přijď k nám.“
Zatvářila se zmateně.
„Veř nám, jsme jako ty.“
Talia jí mezitím trochu pomohla pocitem důvěry. Dívka se zvedla a i s kufrem přišla k nám.
„Teď musíme odtud pryč, všechno ti pak vysvětlíme,“ řekl jednoduše George.

Utíkali jsme z letiště pryč, poslední běžela Kaya, aby vytvořila halucinaci.
„Kam chcete jít?“ drmolila Valeriya se svou angličtinou se silným ruským přízvukem.
„Musíme se někde schovat,“ řekl Sebastian udýchaně.
„Jedna moje kamarádka bydlí kousek odtud.“
„Výborně!“
Cestování hromadnou dopravou v takové zvláštní skupince nebylo nic moc, ale jiná možnost tu nebyla.
Ťuk ťuk.
Otevřela dívka s blond vlasy v culíku a tričkem s Mickey Mousem. Mluvili samozřejmě rusky a jediný, kdo jim rozuměl, jsem byla já a Sebastian. Ve škole mám jako druhý jazyk ruštinu.
„Ahoj Yano!“ pozdravila Valeriya.
„Ahoj Valeriye!“ oplatila jí pozdrav kamarádka.
„Ehm...uletělo nám letadlo a potřebujeme si jen na chvíli odpočinout. Nemohli bychom-“
„Jasně, že mohli,“ řekla tím smutným hlasem.
Zavedla nás nahoru do pokoje a Valeriya poprosila o chvíli soukromí.

„Chci vysvětlení!“ otočila se na nás hned, když její kamarádka zavřela dveře.
„Tak jo, musíme ale pěkně popořádku,“ řekl klidně George.
„Navykládali ti, že jsou hodní a že jejich prarodiče bojovali proti stínům?“
„Ano,“ přiznala Valeriya.
„Tak to není. My všichni jsme byli v tom domě. Ti lidi se chovali fakt divně. Jednu noc jsme se rozhodli prohledat takovou pracovnu s tajnými dokumenty. Měli tam být údaje jen o jejich prarodičích, ale našli jsme tam údaje o nás všech. Tak jsme tě taky našli... a taky díky našim schopnostem.“
„A co tam bylo o mně?“
„Jmenuješ se Valeriya a vidíš auru člověka, takže určitě víš, že my nejsme zlí.“
„Vím, že nejste zlí. Jen jsem ze všeho hrozně zmatená. Ta žena...Viděla jsem, že má špatnou auru. Víc mě ale zarazilo, že měla nějakou schopnost, nevím jakou, ale lidé se schopnostmi mají trochu jinou auru než ostatní. Chápete? Špatně se to vysvětluje.“ Vypadala sklesle a opravdu zmateně.
„To je zvláštní. Nevím o nich skoro nic. Víme jen, že mají přesně určené, jak popořadě přijedeme. Ty jsi předposlední. Je to právě kvůli tomu, že máš tuhle schopnost.“
„Dobře, ale co s námi chtějí udělat?“
„To nevíme, ale myslíme si, že jsou stíny. Chtějí nás přeci pochytat.“
„Aha...“
„Měli bychom se seznámit. Já jsem George a umím mazat paměť.“
„Já jsem Alex a čtu myšlenky... a zjistila jsem, že dokážu i svoje myšlenky nějak dostat do hlavy někoho jiného,“ představila jsem se a usmála se.
„Já jsem Talia a cítím a ovládám pocity ostatních.“
„Já jsem Sebastian a jsem extrémně učenlivý!“
Každý se představil a podal Valeriyi ruku. Žasla nad našimi schopnostmi jako tenkrát já.

„Jaký máte plán?“ ptala se pochopitelně.
„Poletíme do Brazílie najít Gabriela, posledního z nás, který vidí do budoucnosti.“
„Páni! A co potom?“
„Bereme to jedno po druhém,“ zasmál se George.
„Doufáme, že nám Gabriel pomůže zjistit, co mají v plánu. My ten plán musíme zarazit,“ řekl Sebastian jako by to byla ta nejjednodušší věc.
„Dobře. Tak jdeme koupit letenky?“
Koupili jsme letenky hned na druhý den. Přespali jsme tady. Měli jsme tu výhodu, že bylo všem všechno jedno.
„Je ale jasné, že jsou nám stíny v patách.“
„Malé stíny nás mohou sledovat, ale nedokážeme se jich teď zbavit,“ řekla Grace smutně.
V tu chvíli George vytáhl z batohu baterku, kterou jsme všichni znali z hlídek.
„Super!“ zaradovala se Grace.
George namířil baterku na jeden malý stín, aby to ukázal Valeriyi, která jen nechápavě koukala. Stín se ale ani nehnul. Nefungovalo to, byl to podvrh.