Liga Výjimečných

Norsko, Anglie

Ihned mě praštilo chladnější počasí Norska.
„Následujte mě!“ pokynul Sebastian.
„Brrr! Je mi zima!“ stěžovala si Grace a Talia jí hned půjčila mikinu. Grace jí na oplátku věnovala polibek. Už teď je mi smutno.
Sebastian nás dovedl ke svému rodinnému domku. V kuchyni jsme našli vzkaz s tím, že jsou jeho rodiče na dovolené.
„Máme byt pro sebe lidi! Asi půjdu konečně spát!“ radovala se Talia.
Všimla jsem si, že neustálým cestováním a tudíž změny času, jsme začali absolutně ignorovat den a noc a spali jsme, kdy se nám to zrovna zlíbilo.
Sebastian Talii nabídl svou postel. Jeho pokoj byl zajímavý, po stěnách byly mapy a v poličkách byla velká spousta knih. Na jedné poličce měl také svoje diplomy ze školních olympiád. Grace odešla do obchodu.
„Jsi taky unavená Alex?“ zeptal se Sebastian.
„Ne, to je dobrý...“
„Není ti nic?“
„Myslím na George... a na Adama,“ přiznala jsem.
„Aha, to chápu,“ řekl a objal mě.
„Máš nějakou stopu?“ zeptala jsem se.
„Ne, myslím, že moji rodiče jsou chytřejší než já,“ přiznal s úsměvem.
„Společně to zvládneme!“
„Nejlepší by bylo, kdyby se ten přístroj zase náhodou objevil u tebe doma!“
„To jo! Kde je vlastně Eithan?“
„Ehm... Myslím, že ti vyjídá ledničku...“
„Jdu ho raději zkontrolovat.“

„Alex! Alex!“ křičel zoufale Sebastian. Lekla jsem se, znělo to opravdu vážně. Běžela jsem za nimi... Eithan ležel na zemi a Sebastian byl u něho.
„Co se stalo?“ řekla jsem hystericky.
„J-já nevím!“ brečel Sebastian.
„Přišel jsem a uviděl ho tady ležet na zemi!“
„Co to je?“ všimla jsem si podivné věci položené na lince.
„Volám sanitku!“
„Vypadá to trochu jako mixér, ale je v tom něco svíticího“
Přečetla jsem nahlas nápis vzadu „odstraňovač schopností.“
„To ne!“ vyděsil se Sebastian a típl telefon.
„S tímhle nám v nemocnici nepomůžou...“
„Pujč mi to!“
„Zpětný chod“ uviděla jsem na přístroji hned vedle tlačítka. Sebastian tlačítko zmáčkl. Světlo se roztočilo a Sebastian dal přístroj do Eithanovy bezvládné dlaně. Po chvíli se světlo jako by vcuclo do Eithana.
„Myslím, že se povedlo,“ řekla jsem s nadějí v hlase.
„Eithane, Eithane prober se, prosím! Často jsme si z tebe dělali srandu, ale všichni tě vlastně milujeme! Milujeme ty tvoje hloupý vtipy i tvůj neustálý hlad!“
„Vážně mě miluješ?“ zakřenil se Eithan.
„Eithane! Ty žiješ!“ vykřikl Sebastian a zasmál se.
„Panebože!“ vydechla jsem.
„Co se stalo?“ zeptal se Eithan.
„Našel si přístroj na odstranění schopností,“ oznámila jsem mu.
„Myslíte ten mixér? Chtěl jsem si udělat koktejl!“ zasmál se.
„Kde jsi ho našel? To ti nepřišlo divný, že se nikam nezapojuje?“ zajímalo Sebastiana.
„Byl na lince, asi zas nějaký tajný ctitel!“
„To byl šok!“
„Kde je vlastně Talia?“
„Spí!“ řekl Sebastian a všichni jsme se začali smát.
„Jestli ji neprobudil tvůj pláč, tak už nic!“
„Ale jak to, že sis nerozbil hlavu o dlažbu?“
„Tak to nám asi zůstane záhadou!“
Najednou se tu objevila Valeriya. Eithan ještě seděl na zemi, Sebastian držel ten přístroj a já i Seb jsme měli rudé oči.
„Co... se tady sakra stalo?!“ vyjekla Talia.
„Našel jsem ten přístroj!“ pochlubil se Eithan.
Všechno jsme převyprávěli Talii i Grace. Nakonec si Eithan šel lehnout, motala se mu hlava. Grace mu přinesla kakao a sušenky a Eithan byl v sedmém nebi. Až si Eithan trochu odpočine, posuneme se dál.

Z pohledu George
Opět v Londýně, opět doma, opět slyším monotónní hlasy mých rodičů, alespoň neměli námitky a my jsme se tedy mohli uvelebit u mě doma. Následovala chvíle odpočinku a poté pátrání po něčem, co ani nevíme, jak vypadá. Nemohl jsem usnout a tak mě napadlo, že se půjdu projít. Kdyby tu byla Alex, šel bych s ní, ale teď jsem chtěl být spíš sám. Šel jsem kolem různých obchodů, díval jsem se do výloh, ale myslel jsem pouze na ni, až cosi ve výloze upoutalo mou pozornost. Byl to klobouk, trochu staromódní, ale moc pěkný. Á, není divu, že je trochu staromódní! Je to secondhand. Vešel jsem dovnitř, jako by mi někdo šeptal do ucha, ať to udělám.
„Dobrý den... Přejete si?“
„Dobrý den... Chci se zeptat, kolik stojí ten klobouk?“
„Tenhle starý klobouk? Pouze dvě libry... Ale je to opravdu to, co si přejete? Máme tu i skoro nenošené, nové věci...“
„Ano, chci ten klobouk,“ řekl jsem rozhodně.
„Jak si přejete...“
Vzal jsem klobouk, podal prodavači dvě libry a odešel. Zkusil jsem si ho a nic se nestalo. Uvnitř byl ale opět nápis. Nezapomeň na nás. Předpokládám tedy, že mě bude chránit před vymazáním paměti. Najednou mi ale klobouk uletěl. Co to? Vždyť nefouká! Okolo mě prošel kluk, asi stejně starý jako já a celý v černém, jako stín... Sakra, Stínoví lidé! Rozběhl jsem se za ním, ale on mě zadržel a už utíkal pryč. Poté se ale zastavil on a klobouk mi přilétl zpátky na hlavu. Bijan! Díky bohu! Chvilku spolu bojovali, což vzbudilo pozornost kolemjdoucích, ale Bijan byl značně silnější. Nakonec jsem všem okolo vymazal paměť.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, když ho Bijan držel u země.
„Ty mě neznáš, ale Alex ano...“
„Adame? Ty máš... schopnost?!“
„Jo, dala mi ji moje nová holka, takže si Alex klidně nech, stejně jsem ji už nemiloval, byla samé tajemství. Nechtěla mi nic říct. Za to Feles mi o sobě i o vás řekla všechno a dala mi tyhle schopnosti!“ Měl jsem chuť mu vrazit, ale neudělal jsem to.
„Nevím, jestli jsi takovej debil od přírody nebo to udělali Stínoví lidé, ale už mi nelez na oči nebo to schytáš.“
„Bez kamaráda bys mě nechytil. Co ty jsi vlastně za hrdinu?“
„Já nejsem hrdina, ale nemysli si, že jsi něco víc.“
Pustili jsme ho a on utekl jako zbabělec, bál se Bijana.

„Máme ten přístroj!“ oznámil jsem všem a převyprávěl jim, jak jsme ho získali.
„Musím zavolat Alex,“ řekl jsem.
„Zlomí jí to srdce!“ řekla Kaya.
„Možná bys ji neměl rozptylovat,“ přidal se Bijan.
„Ale možná bys ji měl varovat!“ namítla Valeriya.
„Přijme to dobře a bude to lepší,“ rozhodl to Gabriel.
Vytočil jsem tedy její číslo a všechno jsem jí řekl.
„Mrzí mě to, je pravda, že se ke mně občas nechoval nejlépe, ale takový rozhodně nebyl, nechal se strhnout zlou stranou a nebo... se možná odkryla jeho práva stránka.“ Zněla smutně, ale myslím, že nebrečela.
„Miluju tě,“ řekla mi nakonec.
„Já tebe víc!“ odpověděl jsem a zavěsil jsem, aby už nemohla nic říct.
„Já tebe nejvíc!“ zaznělo mi najednou v hlavě. Je možné, že mi poslala myšlenku i na takovou dálku? Znělo to tak! Láska asi vážně nemá hranic.