Liga Výjimečných

Výjimečný dům

„Ostatní ještě nedorazili. Jste tu první. Já jsem správkyně domu a najít George sice bylo těžké, ale po 14 dnech hledání se mi to konečně povedlo."
„Kde tedy jsou ostatní?"
„Ve svých zemích, následujte mě do pokoje s tajnými dokumenty, pokud se o nich chcete něco dozvědět."
Souhlasila jsem a napjatě ji následovala.

Místnost vypadala jako kancelář. Na první pohled mě nejvíce zaujala zeď. Byly na ní zarámované ústřižky novin. Titulky zněly „Naši spasitelé", „Záhadní hrdinové" nebo „Jsou ze Země nebo přiletěli z jiné planety?" Přišlo mi to vtipné, ale i zvláštní.
„Jakto, že jsem o nich nikdy neslyšela?"
George se usmál a paní Haleová začala vysvětlovat: „Můj dědeček všem vymazal paměť, když se to...tak trochu zvrtlo..."
„Jak zvrtlo?" nechápala jsem.
„Nejdřív chránili lidi před stíny, ale místo toho, aby jim lidé byli vděční, nedůvěřovali jim, chtěli na nich dělat pokusy a podobně."
„Aha, to je mi líto," řekla jsem smutně.

Poté paní Haleová otevřela šuplík u pracovního stolu a vytáhla balíček fotek, které byly ještě černobílé.
Na první fotce, kterou mi ukázala, byl mladý muž s kudrnatými tmavými vlasy.
„To je můj dědeček."
Poté mi ukázala chlapce s trochu světlejšími rovnými vlasy.
„To je dědeček pana Bednáře."
Na další fotce byla dívka s dlouhými světlými vlasy, svázanými do dvou copů.
„Tato dívka byla z Austrálie a uměla tlumit smysly."
„Tlumit smysly? To jakože pak člověk neviděl ani neslyšel nebo tak?"
„Ano, přesně tak."
Taková slova jsem anglicky v životě neslyšela, ale zjistila jsem, že když se napojím na její myšlenky, rozumím jim. Pořád jsem nechápala jak, ale nepřišlo mi to ani důležité.
Dále jsem viděla dívku s tmavou pletí a kudrnatými vlasy v drdolu.
„Ta byla z Afriky a ovládala telekinezi."
„Natasha viděla auru člověka," komentovala obrázek mladé ženy.
„Joey ovládal sny. Tahle slečna v krásných šatech ovládala pocity - později hlavně léčila lidi po útoku stínů."
Žasla jsem nad každou fotografií, nad každým talentem.
„Aki uměl navodit halucinace."
Nakonec jsem viděla dívku, která se vše dokázala strašně rychle naučit a kluka, co viděl do budoucnosti.

„To je neskutečné!" vydechla jsem nakonec. Představa, že za chvíli poznám tolik nadaných lidí byla úžasná! Celý život jsem se cítila jiná, sama, odstrčená nebo zvláštní, ale teď... konečně mám někoho, kdo mě chápe - a není to jen jeden člověk, je jich rovnou devět!
„Problém je, že vůbec nemusí dorazit,“ řekl smutně pan Bednář.
„Pokud budou mít nějaké potíže, budeme se za nimi muset vydat,“ souhlasila paní Haleová.
Představila jsem si, jak letíme třeba do Afriky. To by nebylo jen tak. Nejdřív bychom museli jít na očkování proti nemocem a tak dále.
„Problém také možná bude se všemi se domluvit, ale myslím, že na to tu máme experta,“ když to dořekla, podívala se na mě.
„Ale teď se běžte vy dva seznámit, já půjdu na stráž a pokud to panu Bednářovi nebude vadit, může jít se mnou.“
Trochu jsem znervózněla.

„Jak se ti tu líbí?“ zeptal se s úsměvem George.
„Myslíš v domě nebo v Anglii?“
„Obojí,“ usmál se ještě víc a mě najednou zalilo štěstí, bylo to poprvé za měsíc, co jsem viděla někoho tak moc se usmívat a bylo to krásné.
„Londýn je super! Sice na tak velké město nejsem zvyklá, ale moc se mi líbí. Tenhle dům mi přijde také tak trochu výjimečný.“
„Jo, to mně taky,“ souhlasil.
„Nedáš si kávu?“ na tuhle otázku jsem v nitru duše nenasytně čekala.
„Jo, dám, díky.“
„Taky sis vždycky připadala tak trochu jiná, divná?“
„Jo,“ věděla jsem, kam míří.
„Tak teď jsme dva! A bude nás tu ještě víc!“
„Doufám v to,“ bála jsem se o ně.
„Zvládnou to, neboj se.“
V tu chvíli mě napadla docela logická otázka: „Proč stíny úplně neovládnou víc lidí, aby nás snáz pochytali?“
„No, zaprvé si myslí, že to stačí, mají vysoké sebevědomí,“ trochu se zasmál, „a taky tuhle práci nikdo nechce dělat.“
„Proč ne? To se nás tak bojí?“
„Jo a taky jim přijde nechutné být v těle člověka, hnusíme se jim.“
„Je to oboustranné.“
„Jestli ti to nebude vadit, rád bych si teď povídal o normálních věcech... Už mi z toho trochu hrabe, jak se o tom pořád mluví.“
„V pořádku, mám to stejně.“

 Podal mi kávu, sedli jsme si ke stolu a on opět začal rozhovor.
„Co v Česku obvykle jíte?“
„Na snídani třeba chleba s marmeládou nebo cereálie. Na oběd je klasická například svíčková. Na večeři si často dávám tousty.“
„Svíšková,“ snažil se to po mě opakovat a oba jsme se tomu zasmáli.
„Tak to je úplně jiné než u nás.“
„To je. Máš nějakého domácího mazlíčka?“
„Jo, psa, jmenuje se Ketchup.“
To jsem nevydržela a musela jsem se smát.
„Proč zrovna Ketchup?“
„Já už ani nevím! Ty máš nějaké zvíře?“
„Rybičky, ale nemají jména.“
„Můžou se jmenovat podle barev.“
„Jakože Orange a Red?“
„Jo, to je dobrý.“
„Tak fajn.“
„A máš kluka?“
„Ne,“ přiznala jsem a trochu jsem posmutněla, „rozešel se se mnou, když přišly stíny. Měli jsme nějaká nedorozumění už předtím, ale na rozchod to nevypadalo...“
„Aha, to je mi líto. Až stíny přemůžeme, určitě se k tobě zase vrátí.“
„A co když-“ nestihla jsem to ani doříct a přerušil mě.
„Nad tím nepřemýšlej, zvládneme to.“
George byl momentálně jediný, s kým jsem si dokázala takhle promluvit a bylo to skvělé.
„A ty máš holku?“
„Ne.“