Liga Výjimečných

První kousek skládačky

„Celá parta Stínových lidí právě dorazila do Sydney."
„To je v pr..."
„Pšššt, Eithane ztlum to nadávání nebo nás chytí," tiše jsem ho pokáral jako malé dítě. Na mou obranu, Eithan se jako malé dítě často chová.
„V téhle komoře jsou jen smetáky, musíme jít dál," řekla Kaya.
Najednou jsme ale uslyšeli kroky, směřující sem.
„Připrav iluzi, Kayo," upozornil jsem ji.
Netrvalo dlouho a dveře se prudce rozrazily a málem trefily Eithana. Možná by se mu rozsvítilo, ale stihl uhnout. Trochu jsem se tomu pousmál, ale smích mě rychle přešel, když jsem uviděl chlápka, co si jde pro koště. Byl to takovej ten velkej potetovanej chlápek. Jako by právě utekl z vězení! Vyměnili jsme si zděšené pohledy. Nejdřív nahmatal světlo a pak se nátahl pro jedno z košťat. Málem šáhl na Kayu, ale ona také stihla uhnout. Poté se ten chlápek ale zamračil. Vmáčkl se dovnitř, takže jsme byli přilepení ke zdi a zamkl za sebou. Nechápali jsme, o co jde. Gabriel mezitím měl novou vizi a usmíval se na nás. Věděl, co se bude dít a netvářil se znepokojeně, to nás uklidnilo.
„Vím, že jste tady. Čekal jsem na váš příchod," řekl ten chlap a my slyšeli jeho americký přízvuk.
„Kayo, zruš tu iluzi," poručil Gabriel, kterému jsme věřili.
„Já jsem Bob, ale na seznamování teď není moc času," řekl.
„Já jsem Eithan, můj otec tu pracoval. Znal jste ho?"
„Jistě, že ano, byl to výborný kuchař. Jen díky němu tady pracuju."
„Hledáme nějaký přístroj..."
„Myslíte tohle?" zeptal se a vytáhl nějakou krabičku.
„Ehmm... no vlastně nevíme, jak má vypadat."
„Určitě je to ono. Mám ho taky, byl to dárek od tvých rodičů za to, že jsem se jim zavázal, že vám tohle předám. Vypadá jako piercing, ale je nalepovací. Ten můj zesiluje čich, proto tady pracuju. Mým úkolem je kontrolovat, zda jsou suroviny naprosto čerstvé... a taky tady uklízím, ale vařit neumím. I tak si vydělám dost a je to lepší než být zlodějem, což jsem bohužel kvůli nedostatku peněz a vzdělání dělal předtím. Mimochodem neviděl jsem vás, ale cítil jsem vás."
„Hustý! Ale co teda dělá ten náš?" zajímal se Eithan.
„S tímto přístrojem dokážete cítit speciální uspávací plyn, kterým tenkrát stínoví lidé na chvíli uspali celou Planetu Světla.“
„To bylo zákeřný!“
„To bylo, ale díky tomuhle už se to stát nemusí. Když ten plyn ucítíte, můžete se včas bránit. Teď už ale musím jít. Dávejte na sebe pozor. A ty Eithane, vyřiď svému otci, že mi tady chybí.“
„Dobře, vyřídím mu to,“ řekl, jakoby si byl jist, že všechno dokážeme.
Zanedlouho už jsme vylezli z restaurace.

„Alex! Sebastiane! Talie!“ volal jsem do prázdna. Určitě se někde schovali.
„Hej! Jste tady?“ dodal jsem ještě. Nebyli, jsou pryč.
„Gabrieli?“ slyšel jsem Kayu.
„Unesli je Stínoví lidé. Měli na ně nachystanou jakousi síť. Pochytali je jako rybky.“
„Sakra!“ zakřičel Eithan a kopl do popelnice. Raději jsme zdrhali než nám někdo přijde vynadat.
„Kam je vedou?“ ptal jsem se.
„Nejspíš musí zase na Nový Zéland a jelikož nemají od přírody schopnosti, tak portály asi tvořit neumí...“
„Takže jdou směrem k letišti?“
„Budeme v to doufat a vydáme se tam.“

Na letišti byla spousta lidí, ale žádné známe tváře. Rozdělili jsme se a hledali, ale nikoho jsme nenašli.
„Co když už odletěli!“ zděsil se Eithan.
„Ne, nemohli odletět,“ utěšoval ho Gabriel.
„Co když mají loď?“ napadlo mě.
„Dobrý nápad!“ zvolala Kaya.
Dostali jsme se tedy k nejbližšímu přístavu. Hned nás zaujala velká černá loď s nápisem „Filia Umbra.“
„Kéž by tu byl Sebastian,“ řekla Kaya.
Když to dořekla, loď se dala do pohybu. Byla dost velká a moderní a navíc celá černá, šel z ní strach.
„Musíme se tam nějak dostat!“
„Není jak!“ řekl Eithan.
„Nemůžeš třeba ztlumit smysly kapitánovi té lodi?“
„Vždyť ho ani nevidím!“
„Mám nápad! Kayo, udělej iluzi skály hned před nimi!“
„Ne! Poznají, že je to jen iluze!“ protestoval Gabriel.
„Hmm... máš pravdu.“
Je mi strašně. Moji přátelé odplouvají pryč a já s tím nemůžu nic udělat. Myslel jsem hlavně na Alex. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.

Z pohledu Alex
Měli pro nás nachystané speciální židle. Byly z nějakého kovu, nohy a ruce nám držely kovové půlkruhy přidělané k té židli. Byly vyrobeny přímo pro vězně. Seděli jsme zády k sobě v kruhu. Jen Papilionema si vzali bokem. Když se o něco pokusíme, zabijí ho. Slyšela jsem, že v přístavu viděli George, Eithana, Kayu a Gabriela. Nevím, jak by nám mohli pomoct. Tahle loď je jako nedobytná pevnost.

Nic se nedělo. Nikdo nic neříkal, ani my, ani oni. U dveří stáli dva strážci. Jeden držel Papilionema. Pořád tu byla tma, ale zřejmě venku vysvitlo slunce a na mém stehně se objevil proužek světla. Dala jsem tam ruku, jako bych ten proužek chtěla vzít. Vzpomněla jsem si na to, že praví Lidé Světla umí manipulovat se světlem. Nudila jsem se, představila jsem si, jak to světlo držím. Představovala jsem si, jak mě hřeje do dlaně a najednou... Stalo se to, vážně se to stalo. V ruce jsem měla malou hřejivou kuličku. Rozhodla jsem se, že zkusím vzít víc světla. A kulička byla větší a větší a také zvyšovala teplotu. Mě to do ruky nepálilo, ale všimla jsem si, že tomu kovu to nedělá moc dobře. Bohužel si toho všimli i strážní. Hodně je to vylekalo a hned zařvali něco v jejich řeči do vysílačky. Teď nebo nikdy. Roztavila jsem pouta na rukách i na nohách. Myslela jsem, že se spálím, byla jsem odhodlaná se obětovat, ale nespálilo mě to. Strážní pustili Papilionema a vrhli se na mně. Napadlo mě, že jim pošlu myšlenku. Když nemají schopnosti od přírody, tak možná také nepoznají, že to není jejich myšlenka.
„Stůjte, nehněte se.“
Na chvíli to zabralo, ale po chvilce se probrali. Stihla jsem roztavit pouta jen Bijanovi, který měl speciální - proti telekinezi. Teď vám ukáže, co umí!