Liga Výjimečných

Svíčková

Štěstí nám zrovna přálo, šlo to rychle a Stínoví lidé nás ještě nedohnali. Vyspali jsme se a rozhodli jsme se jít dál. Tentokrát to pro mě bylo jiné, příští zastávka bylo Brno, Česká republika. Nervozita stoupala a jen těžko se mi soustředilo na vytvoření portálu.
„Vítejte v Česku!“ řekla jsem schválně česky. Bavilo mě sledovat výrazy mých kamarádů, kteří tu byli poprvé.
„Mám hlad,“ oznámil nám Eithan.
„Pokud budete chtít, můžete ochutnat klasickou českou kuchyni, ale nejdřív si zaneseme kufry ke mně domů.“
Trochu se mi klepaly ruce, když jsem odemykala vstupní dveře. Bydlím, stejně jako Valeriya, v paneláku. Opět jsme se rozdělili a vyjeli nahoru výtahem. Výtah zastavil ve třetím patře a já opět odemkla.
„H-haló? Je někdo doma?“ zavolala jsem. Za chvilku jsem uviděla tvář mé mámy. Musela jsem ji ihned obejmout, ukápla mi slza, ale ona nic.
„Vítej doma,“ řekla úplně monotónně a mé kamarády naprosto přehlédla. Jen jsme si odložili věci a raději jsme šli ven. Bylo mi z toho smutno.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se George.
„Jo, jde to...“
„Všechno bude zase dobrý,“ uklidňoval mě a já jen přikývla.
„Nedáš si svíčkovou?“ napadlo mě po chvíli.
„To by bylo super!“ zaradoval se George.
Nastoupili jsme tedy do „šaliny“ a zajeli jsme si do restaurace.

„Tak co nám doporučíš?“ zeptal se Bijan.
„Hmm... pokud chcete něco klasicky českého, dejte si svíčkovou nebo knedlo, vepřo, zelo.“ Každý si dal něco českého, chtěli ochutnat naši kuchyni.
„A na pití?“ zeptal se čišník.
„Kofolu,“ řekla jsem.
„Co to je?“ zeptal se Eithan.
„Český nápoj, napohled podobný Coca-Cole, ale chuť má jinou,“ popsal mu Kofolu plynulou angličtinou čišník.
„Tak si dám Kofolu!“ řekl Eithan a ostatní se přidali, jen George, kterému už je osmnáct, se rozhodl ochutnat české pivo. Než nám donesli jídlo, začali jsme tvořit plán.
„Co tedy víš o svých rodičích?“ zeptal se Sebastian.
„Moc toho nevím...“
„Já tentokrát něco vím,“ řekl Papilionem.
„Opravdu?“
„Ano, o tom, kde pracovali vaši lidští rodiče moc nevím, ale u tvojí mámy jsem si jist. Dělala design interiéru a hrozně ji fascinovaly naše přírodní obydlí,“ promluvil Papilionem, který většinu času mlčí a pouze přemýšlí.
„Možná bude ten vynález ukryt v domě, kde dříve bydlela!“ radoval se Sebastian.
„Ale jak zjistíme, kde dřív bydlela?“ zeptala jsem se.
„Můžeme se zeptat v dětském domově, ze kterého jsi.“
„To náhodou vím!“
V tu chvíli přišel čišník s pitím.
„Tak co říkáte na Kofolu?“ zeptala jsem se.
„Mňam!“ řekla Talia.
„Hmm...fakt dobrý!“ řekl Bijan.
„Má to zajímavou chuť!“ reagovala Grace.
„Přesně, to jsem nečekal! Jsou v tom bylinky!“ divil se Sebastian.
„Já to sice čekal, ale je to vážně dobré!“ řekl Gabriel.
„Nó, není to tak sladký, ale není to špatný!“ uznal Eithan.
„Pivo je výborný! Dá mi někdo ochutnat Kofolu?“ Nabídla jsem mu svou.
„Hustý,“ řekl George s úsměvem.
Za chvíli nám donesli jídlo, na kterém si všichni pochutnali. Z restaurace jsme zamířili přímo k dětskému domovu. Tentokrát to bylo rychlejší než u Eithana. Použila jsem svoje schopnosti a za chvíli jsme měli potřebnou informaci.
„Je to na druhé straně Brna, musíme zase jet tramvají,“ oznámila jsem všem. Přišli jsme na zastávku a já uviděla známou tvář. Někoho, koho jsem už dlouho neviděla. Byla to moje nejlepší kamarádka Lenka.
„Lenko!“ zavolala jsem na ni.
„Alex?“ řekla monotónně.
Objala jsem ji a vypadalo to, že v ní ještě nějaké emoce zůstaly, ukápla jí slza.
„Bála jsem se o tebe,“ řekla mi.
„Já o tebe taky. Jak ti je?“ zeptala jsem se.
„Špatně... Už se ani moc nevídám se Sárou a Adam zmizel.“ Cítila jsem, jako by se mi na chvíli zastavilo srdce. Sára - moje nejlepší kamarádka je na tom zle a Adam... prostě zmizel?
„Jak zmizel?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Naposledy jsem ho viděla s nějakou divnou holkou.“
„Jak divnou?“
„Byla celá v černým, asi emo nebo tak. Měla zvláštní pohled, jako by ho přímo hypnotizovala. Je mi to líto, Alex. Ale stejně vám to už moc neklapalo, se stínama i bez nich.“
Lenka byla vždycky upřímná, ale teď ještě dvakrát tolik.
„Pokud se nepletu, někteří Stínoví lidé se nejspíš stěhují na planetu Zemi,“ řekl Papilionem.
„To jsou tvý kamarádi?“ zeptala se Lenka.
„Jo, oni jsou... jako já.“
„Ahá! Oni nejsou odtud, že?“
„Ne, každý je z jiné země.“
„Hustý...“
„Kam vlastně jedeš?“
„Nikam, když se nudím, jezdím sem a tam...“
„Aha, dobře...“
Měli jsme tedy vlastně společnou cestu. Když jsme vystupovali, objala jsem ji na rozloučenou. Cestou k bývalému bytu mé mámy bylo ticho, všichni mlčeli.

„Opravdu se jdeme vloupat do něčího bytu?“ zeptala se Valeriya a prolomila tak ticho.
„Už to tak bude,“ řekl Sebastian.
„Je to pro vyšší dobro,“ uzavřel debatu George.
„Neměli bychom tam chodit všichni, ať nejsme nápadní,“ řekla jsem.
„Kdo tedy jde?“ zeptala se Talia.
„Určitě by měla jít Alex. Dál bych vzal Valeriyi, protože ta ucítí, pokud bude někdo uvnitř a taky George a Kayu.“
„Okey, jdeme na to!“ řekl George.
Zazvonili jsme na jeden ze zvonků a já použila svou schopnost, aby nám někdo otevřel vchodové dveře. Vešli jsme dovnitř a rozhodli jsme se zeptat někoho dalšího, v jakém bytě bydlela moje máma.
„Dobrý den! Můžu se zeptat, jestli nevíte, v jakém bytě kdysi bydlela slečna Svobodová?“ zeptala jsem se mladé slečny, která vyšla ze dveří.
„Ne!“ odpověděla prostě a zavřela dveře.
„Asi to budeme muset zkusit jinde,“ usoudila jsem.
Jako další nám otevřela trochu nedoslýchavá důchodkyně.
„Nevíte, kde kdysi bydlela slečna Svobodová?“
„Co prosím? Že mi chcete sebrat svobodu?“ zamračila se.
„Né! Jestli nevíte, kde bydlela slečna Svobodová!“ řekla jsem hlasitěji.
„Ahá! Tak to řeknu rovnou! Bydlela ve čtvrtém patře, první byt zprava!“
„Mockrát děkujeme!“

„Teď ta těžší část...“
„Co si to říkala?“ smál se Bijan.
„Chci vidět tebe, až budeš v důchodě!“
„Pššt!“ okřikla nás Valeriya.
„Uvnitř jsou tři lidé,“ oznámila nám.
„Mám plán,“ řekl George.
„Sem s ním!“ pobídla jsem ho.
„Budu dělat, že jim něco nabízím a vy se tam vkradete schovaní za iluzí.“
„Tak jo,“ souhlasili jsme.
„Dobrý den! Chtěl bych vám nabídnout takovou terapii, která vám může pomoct!“
„Asi nemáme co ztratit,“ řekl muž středního věku.
„Kolik to stojí?“ zeptala se zřejmě jeho manželka.
„První zkušební terapii máte zdarma!“
„Tak fajn,“ řekl muž.
Mezitím už jsme byli uvnitř.
„Mamí, tatí, kdo to je?“ zeptala se jejich asi šestiletá dcera
„Tenhle mladý muž nám přišel pomoct,“ odvětila žena bez emocí.
„Pojďte dál,“ pokynul muž.