Liga Výjimečných

Dětský domov

Stojíme před dveřmi. Pohlédnu na Eithana, vypadá vystresovaně.
„Neměli bychom tam jít všichni, upoutali bychom moc pozornosti,“ řekl Papilionem.
„Půjde tam jen Eithan,“ řekl Sebastian. Opět jsem se podívala na Eithana, kterého představa, že tam půjde sám zřejmě moc nepotěšila.
„Mám nápad,“ nadhodila jsem.
„No?“ zaujalo to Eithana.
„Půjdu s tebou. Je totiž dost možné, že nám žádné informace nedají, když s sebou nemáš rodiče.“
„Kam tím míříš?“ zeptal se Sebastian.
„Můžu je k tomu přimět...“
„Není to trochu podvod?“ ptala se Valeriya.
„Je to podvod na záchranu světa,“ ukončila jsem debatu.

Došli jsme k nějaké recepci. Za pultem seděla trochu obézní žena. Skrz brýle si prohlížela nějaký papír a u toho s někým telefonovala. Počkali jsme tedy až hovor ukončí.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme, když dotelefonovala.
„Dobrý den! Přejete si?“ podezíravě na nás koukala.
„Rád bych zjistil nějaké informace o mých biologických rodičích.“
„Ahá! Ale na to potřebujete zákonného zástupce a pokud to není to děvče vedle vás, tak máte smůlu. Nashledanou!“
Tak jo, když to nejde po dobrým...
My žádného zákonného zástupce nepotřebujeme! Cítila jsem se trochu provinile, ale je to pro dobro všech.
„Ale tak já udělám výjimku. Jak se jmenuješ?“
„Eithan Anderson, před třinácti lety mě sem dali a hned krátce po tom si mě někdo adoptoval.“
„Dobře, počkejte prosím chvíli...“
Poté něco naťukala do počítače.
„O vaší matce tu bohužel nic nemáme, ale váš otec je Dainan Jones. Pocházíte přímo ze Sydney.“
Hah, no až tak přímo ne, pomyslela jsem si.
„Není tam ještě něco?“ zeptal se Eithan.
„Váš otec byl kuchař ve vyhlášené restauraci Hawk Eye v Sydney.“
„Dobře, mockrát děkujeme,“ řekl Eithan a rychle jsme odešli.

„... Takže pokud někam ukryli ten přístroj, tak do té restaurace!“ převykládal Eithan.
„A nemůže být ten přístroj třeba u prarodičů?“ zeptal se George, který poslední dobou moc nemluvil, což mě zneklidňovalo.
„Ne, určitě je do toho nechtěli zatahovat. Je to moc nebezpečné,“ řekl Papilionem.
„Ale někde možná naši prarodiče pořád jsou!“ řekla zasněně Grace.
„To je možné, ale nemáme na jejich návštěvu čas a nemůžeme je zbytečně ohrozit,“ řekl Sebastian.

Teď už jsme ale kráčeli po ulicích Sydney s Eithanem a Sebastianem v čele.
George šel sám, a tak jsem se k němu přidala.
„Ahoj...“
„Ahoj!“ řekl a usmál se, ale působil jaksi unaveně a sklesle.
„Není ti něco?“ zeptala jsem se rovnou.
„Ne, jen jsem unavený a hodně myslím na rodiče.“
„Aha, to já taky...“
Nastalo trapné ticho a já je musela nečím prolomit, i kdyby to měla být blbost.
„... A taky myslím na 5 Seconds Of Summer.“
„Cože?“ řekl a zasmál se.
„Jsem jejich velká fanynka! Vždycky jsem do Austrálie chtěla jen proto, že jsou odtud oni.“
„Páni!“ smál se George.
„Je to hloupý?“ zeptala jsem se a taky jsem se zasmála.
„Ne, je to roztomilý. 5SOS mají dobrý písničky.“
Slyšela jsem správně? Jsem roztomilá! Ale ne, Alex, neblbni, na takové věci teď není čas!
„Jé, ty nějaký znáš?“
„No jasně, třeba Youngblood nebo Hey Everybody! Nejsem nějaký velký fanoušek, ale ty písničky jsou dobrý.“
„Tak to jo,“ řekla jsem s úsměvem.
„A jaký z nich je tvůj největší idol?“
„Hmm... asi Luke, ale těžko říct. Všechny mám moc ráda.“
„Ahá, takže se ti líbí kluci s delšíma vlasama?“
„Nevím,“ zasmála jsem se, „na vlasech mi nezáleží.“
„A na čem ti teda záleží?“
„Na chování a tak celkově...“
„A... já se ti líbím? Podle chování... a tak celkově?“
„Jo, líbíš...“
„A kdo se ti líbí víc, já nebo Luke?“ smál se.
„Hmm... to si budu muset ještě rozmyslet!“ řekla jsem.
„Nechtěl jsem vás odposlouchávat, ale doufám, že se nebavíte o 5 Seconds Of Summer beze mě,“ ozval se Eithan, který šel jen metr před námi.
„Neříkej, že jsi taky jejich fanoušek!“ smál se zase George.
„Ten největší!“ pochlubil se Eithan.
„A kdo se ti líbí nejvíc?“ žertoval George.
„Taky Luke a řekl bych, že je rozhodně hezčí než ty,“ nenechal se Eithan.
To už se smál i Sebastian, který celou debatu nenápadně poslouchal.
„Už tam budeme!“ upozornil nás s úsměvem.
A opravdu, zanedlouho jsme zahlédli budovu s nápisem Hawk Eye, která vypadala dost moderně a draze.

„Řekl bych, že přístroj bude ukrytý někde v kuchyni, možná v komoře na košťata,“ přemýšlel nahlas Sebastian.
„Ve filmech většinou stačí objednat si nějakou specifickou kombinaci jídel nebo jen říct svoje jméno a nějaký jejich spojenec by vám to donesl,“ řekl Bijan.
„Vážně si nemyslím, že by do toho tvoje rodiče někoho zatahovali, a tak ho ohrozili,“ řekl Papilionem.
„Budeme se muset vkrást dovnitř,“ uznal George.
„Zvolil bych zadní vchod přímo do kuchyně,“ přidal se Eithan.
„Ale opět nemůžeme jít všichni,“ řekl Sebastian.
„Tak uděláme rychlé výběrové řízení!“ řekl Eithan.
„Dobře,“ souhlasil Sebastian.
„Půjde Eithan, který je může trochu zneškodnit. Kaya, ta odvede pozornost. George jim kdyžtak vymaže paměť. Gabriel, ten možná zachytí vizi o tom, kde by to mohlo být.“
My ostatní jsme šli opodál a byli jsme připravení utíkat pryč.

Z pohledu George
Dveře byly samozřejmě zamčené a tentokrát žádný levný trik z filmu nepomohl. Navíc tu byly kamery. Vymysleli jsme proto plán. Počkáme si, až někdo půjde vynést smetí a nenápadně proklouzneme díky iluzi kolem nás.
„Potřebujeme ale ještě odvést pozornost, abych stihla vytvořit tu halucinaci a nemůžu dělat dvě věci zaráz!“ stěžovala si Kaya.
„Dobře, tak Bijan s něčím hodí!“ napadlo mě a on souhlasil.
Čekali jsme za rohem. Dveře se začaly otvírat a vyšel z nich vysoký hubený pán v bílém oblečení. V ruce samozřejmě nesl smetí a už si to mířil k popelnici. Když ji otevřel, Bijan pomocí telekineze hodil s plechovkou. Muž se lekl a zeptal se: „Je tady někdo?“ A co čeká? Že mu odpovíme? Musel jsem se pousmát. Bijan hýbal s další plechovkou, když jsme proklouzli dovnitř zakrytí iluzí. Objevila se před námi přímo kuchyně se spoustou kuchařů. Zamířili jsme raději ke komoře s košťaty, která posloužila jako skrýš.
„Jak to zvládáš?“ zeptal jsem se Kayi.
„Zatím dobrý,“ odvětila.
„Měl si nějakou vizi, Gabrieli?“
„Ne, zatím nic.“
„Nechápu, proč jsem ho nemohl prostě oslepit,“ prohodil Eithan.
„Mohl by začít volat o pomoc,“ řekl jsem.
„A když vidí hýbat se plechovku, tak ne?“
„K tomu si najde vysvětlení - třeba vítr nebo myš.“
„Gabrieli?“
Gabriel měl vizi.