Liga Výjimečných

Plán na záchranu světa

Všichni jsme se na chvíli odmlčeli a Valeriyi ukápla slza. Jsem taky podobná na rodiče? Který z mých rodičů je ten mimozemšťan? Ale co když ten muž jen hraje na city?
„Jedno, ale vážně stále nechápu. Jak mohla armáda lidí, kteří neumí nic než ovládat stíny, přemoct armádu lidí, kteří tlumí smysly, mění pocity a podobně? Co jim udělali? Zahráli jim snad stínový divadýlko?!“ zeptal se Sebastian.
„Odpověď je jednoduchá - stroje. Lidé mají vlastně podobný styl života jako Stínoví lidé. Ke všemu mají nějaké stroje, chtějí moderní domy a tak dále. Lidé Světla vždy žili jednodušším a zdravějším způsobem života. Když ale Stínoví lidé vynalezli přístroj na odebrání schopností a k tomu vytáhli svoje tanky a všemožné jiné stroje, neměli jsme se čím bránit. Možná, že jsme hodní, milý a podobně, ale jsme ten nejnaivnější národ.“
To nám sebralo slova z úst.
„Teď už ale opravdu nemáme čas, tak to zkrátím. Vaši rodiče nebyli hloupí a možná se toho i dost přiučili od lidí, a proto nebyli tak naivní jako my. Nechali vám tu něco, co vám může pomoct. Jsou to různé přístroje, které vznikly skombinováním lidské techniky, poznatků Lidí Světla a s trochou inspirace od Stínových lidí. Víc mi nestihli říct...“
„Jak nestihli říct?“ vyslovil obavy nás všech George.
„Ne, nebojte. Jsou naživu, jen jsou přeci jenom otroci a nemůžou jen sedět a vybavovat se,“ řekl smutně.
„A jak je možné, že vy nejste otrok?“
„Já jsem otrok. Moje práce je spravovat portál, kterým vás chtějí pronést na jejich planetu. U mě doma je stále jeden z nich, který mě hlídá. Teď jsem ho uspal, podstrčil jsem mu pár prášků na spaní. Když je zradím, zabijí mě,“ usmál se a nám všem bylo jasné, že se pro nás obětoval.
„Ne! To nemůžou!“ vykřikla Valeriya.
„Ale můžou a jak snadno.“
Proto měl tak špatnou auru, došlo mi.
„Musíme se vás aspoň pokusit zachránit!“
„Být vámi, tak raději odejdu. Máte štěstí, že těch deset lidí, kteří vás mají pochytat, se vrátí až zítra. Ale vrátí se i se svými přístroji a to už bude dost nevyrovnaný boj.“
„Vezmeme vás s sebou,“ rozhodl George.
„Vždyť jsem starý, budu jen přítěž. Navíc jakmile si ten můj hlídač uvědomí, že jsem utekl, zavolá posily.“
„Možná nejste nejmladší, ale zato jste velmi moudrý, takže vás bereme s sebou, ať se vám to líbí nebo ne,“ řekl George.
„Škoda, že nemůžu navodit halucinaci, která by tam zůstala, i když já odejdu,“ posmutněla Kaya.
„Ale to můžeš, bude to chtít velké soustředění a stejně ho to zmate jen na chvíli, ale můžeš.“
„Větší problém je, že už nemáme z čeho zaplatit letenky. Totálně jsme zruinovali naše rodiče!“ vykřikl Eithan.
„Můžeme se pokusit vytvořit portál, který nás dostane jen z jednoho státu do druhého.“
„To by šlo?“ zaradovala se Kaya.
„Jistě, oproti mezigalaktickým portálům tyhle s malým rozsahem dokáže vytvořit i začátečník. Jen se možná nedostaneme přesně na to místo, kam jsme chtěli.“
„A nevadí, že jsme jen polomimozemšťani?“ napadlo Bijana.
„Ne, jestli máte zvláštní schopnosti, pak dokážete i tohle.“

V rychlosti jsme se ještě stavili na pokoj pro věci. Sešli jsme se opět na tom odlehlém pobřeží.
„Stoupněte si do kruhu, naše síly musí působit proti sobě,“ navigoval nás Papilionem.
„Co teď?“ ptal se nedočkavý Bijan.
„Natáhněte ruce před sebe, zavřete oči a představte si místo, kam chcete.“
„Kam vlastně chceme?“ prohodil Eithan.
„Šel bych systematicky, nejdřív do Austrálie,“ řekl George.
„Austrálie je velká. Nespíš ale hledáme místo, kde vyrůstal ten z vás, který je z Austrálie.“
„To jsem já!“ pochlubil se Eithan.
„Můžeš nám ukázat třeba fotku toho místa?“
Každý si dobře prohlédl fotku Eithanova domu a jeho okolí.
„Teď si představujte to místo. Představte si, že už na něm jste a vyšlete tu energii, kterou na vás toto místo působí před sebe.“
Byl to takový nevšední rituál a jedna část mě tomu ani nechtěla věřit, ale ta druhá věděla, že nemá na výběr, a tak raději věřila.

A povedlo se. Trvalo to trochu déle než jsme mysleli, ale vytvořil se portál.
„Kdo půjde první?“ zeptal se Papilionem.
„Nehlaste se všichni!“ dodal Eithan.
„Myslím, že Eithan půjde rád,“ řekla jsem.
„Tak fajn, měl jsem vás rád!“ řekl a vstoupil do portálu. Postupně jsme všichni prošli portálem. Papilionem šel poslední a portál uzavřel.
„Kde to jsme?“ zděsila jsem se. Vypadalo to jako něco mezi klučičím pokojem a chlívkem pro prasata.
„To je, dámy a pánové, můj pokoj!“ oznámil nám Eithan.
„Kdy jsi tu naposledy uklízel?“ zeptal se Sebastian.
„Ehm... no nečekal jsem návštěvu.“
Najednou jsme uslyšeli něčí kroky a trochu jsme se lekli.
„Ahoj, Eithane! To už jsi zpátky? Kde ses tady vzal? Důrazně jsem ti říkala, ať používáš dveře a ne okna! To jsou tvý kamarádi? Já nevěděla, že máš kamarády. Kamarádi jsou stejně k ničemu.“ Do pokoje přišla Eithanova máma se svým děsivým zombie tónem.
„Ach jo, mami. Co ti to udělali? Je to ještě horší než, když jsem odjížděl. Mý kamarádi tady přespí, ano?“
„Když si to přeješ,“ řekla a odešla.
Eithan nás znovu překvapil, když mu ukápla slza.
„Nebreč, dáme je zase do pořádku,“ řekla Kaya.
„J-já nebrečím...“
„To je v pohodě, Eithane. Nemáš se za co stydět,“ řekla Talia a objala ho.
„Můžete se jít podívat po okolí a já tu zatím uklidím,“ řekl nakonec.
Nechtěli jsme odejít a nechat ho tady, zvlášť ne teď, a tak jsme mu pomohli s úklidem. Po práci jsme si dali zasloužené sušenky a limonádu, usadili jsme se a požadovali, aby nám Papilionem ještě něco vyprávěl.
„Vy jste znal naše rodiče?“ zeptal se George.
„Znají je všichni, jsou to velmi slavní vědci, navíc všichni do nich a také do vás vkládají naděje.“
„Oni o nás ví?“ zeptala jsem se.
„Jistě, je to pro všechny něco nového a zvláštního, že splodili děti, které jsou napůl normální lidé a napůl lidé světla.“
„Tak nám o nich povězte něco víc!“ žadonili jsme.
„Jak je libo!“