Liga Výjimečných

Španělsko, JAR

Z pohledu Alex
Nechtěla jsem Georgeovi brečet do telefonu, ale stejně jsem se později rozbrečela. Talia a Grace mě musely utěšovat. Musím se vzchopit a jít dál, říkala jsem si.
„Posbírali jste už dost sil?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ řekla rozhodně Talia.
„Jo, posuneme se dál,“ souhlasila Grace. Eithan nemohl dát do vytváření portálu tolik síly, ale já do toho tentokrát dala dvakrát tolik.
„Á tady je teplo!“ libovala si Grace.
„Pojďte za mnou!“ řekla Talia.
Za chvíli jsme přišli ke starému domečku.
„Ehm... tohle je můj dům, není to nic moc, ale...“
„Je to perfektní!“ přerušila ji Grace a já souhlasně přikývla.
Talia se ihned přivítala s rodiči. Její pokoj nebyl moc velký a měla ho společný s mladším bráškem. Tiše jsem doufala, že se tu nezdržíme moc dlouho, protože je tu opravdu málo místa.
„Začala bych v psychiatrické léčebně, která je kousek odtud. Papilionem říkal, že se můj otec léčil z depresí, když potkal mou matku.“
„Dobrý nápad!“
Vydali jsme se tedy tam. Zastavili jsme se u postarší ženy na recepci.
„Dobrý den! Potřebujete něco?“
„Dobrý den! Mám otázku - můj otec se zde kdysi léčil z depresí a já o něm potřebuju nějaké... informace.“
„Nepodáváme informace o našich pacientech, bohužel,“ řekla a zvláště se na nás zamračila.
„Nemůžu vám dát informace, ale můžu vám dát něco jiného...“
„Nějaký přístroj? Může vypadat i jako kus oblečení... nebo mixér...“
Chvíli jsem si myslela, že si nás tady rovnou nechají, ale pak ta paní odešla na záchod a vrátila se s vestou.
„Ať vám poslouží, vkládám do vás své naděje.“
„Děkujeme, nezklameme vás,“ řekla sebevědomě Talia.

„Vypadá to jako neprůstřelná vesta,“ řekl Eithan, když jsme vyšli ven.
„Jo, ale nejspíš bude odolávat střelám těch speciálních zbraní, co mají Stínoví lidé,“ uvažoval Sebastian.
„Navrhovala bych jít zase hned dál, není času nazbyt,“ prohlásila Grace.
„Myslím, že ani nemáme na výběr,“ řekl Eithan a díval se přitom kamsi do zadu. Bylo tam několik Stínových lidí, kteří se za námi rozběhli.
„Utíkejte za mnou! Znám tu různé zkratky!“
Běželi jsme jako o život. Eithan jim na chvíli sebral zrak i sluch, to je zdrželo.
„Nemůžeme k Talii! Ohrozíme tak její rodinu!“
„Ale máme tam všechny věci včetně vynálezů, Sebastiane!“ řekla Grace.
„Co když vytvoříme portál z nějaké uličky do Taliina pokoje?“ napadlo mě.
„Výborně, Alex!“
Ve vteřině jsme byli u Talie, sbalili jsme si věci a zmizeli v dalším portále.

Z pohledu George
V Africe jsem byl poprvé, takže to byl pro mě zážitek. Měli jsme ale také nervy. Nikdo z nás nebyl naočkovaný proti různým nemocem, které tu můžeme chytit. Naštěstí nám Sebastian sdělil, že jako „mimozemšťani“ máme mnohem lepší imunitu. Bijan naštěstí nebydlel v žádné chudé části a jeho dům byl moderní. Další dobrá zpráva byla, že jsme zatím nepotkali žádné Lidi Stínů.
„Napadá někoho, kde by ten vynález mohl být tentokrát?“ zeptala se Valeriya znuděně.
„Já zatím moc vizí o přistrojích neměl, ani nejdou vyvolat, jako by byly chráněné před mými schopnosti,“ uvažoval Gabriel.
„Možná je to proto, aby je nenašli Stínoví lidé se stejnou schopností,“ souhlasila Valeriya.
„Určitě,“ uznal jsem.
„Napadlo mě, že ta věc může být ukryta hodně vysoko,“ řekla Kaya.
„Ale kde? Je tu dost vysokých budov i vysokých stromů,“ řekl jsem.
„Mám jednu fotku s rodiči,“ promluvil najednou Bijan.
„No?“ zajímalo nás, co chce říct.
„Jsme v parku, já jsem ještě v kočárku a stojíme před jedním velmi vysokým stromem.“
„Ukaž!“ radovala se Valeriya.
Za chvíli k nám přilétla fotka.
„Ó byl jsi tak roztomilý!“ řekla Kaya.
„Víš, kde to je?“ zeptala se Valeriya.
„Nevím, za 15 let se tu dost věcí změnilo...“
„Pak tedy budeme muset projít pár parků!“ prohlásil jsem.

Prošli jsme dva parky, až jsme našli strom, který byl dost podobný tomu z fotky.
„Nic tam nevidím,“ přiznal Gabriel.
„Ale vypadá dost podobně,“ uznal jsem.
„Nezvládnu tu věc chytit, když ji nevidím,“ rozčiloval se Bijan.
„Vysaď mě tam a já ji najdu,“ řekla rozhodně Valeriya.
„Dobře, Kayo, vytvoř iluzi, ať to nikdo nevidí,“ poručil Bijan.
Valeriya se vznesla a přistála v koruně stromu.
„Tak co? Vidíš něco?“ řekl Bijan polohlasem.
„Jo, vypadá to jako starý kabát, ale je na druhé straně.“
Bijan vzal Valeriyi a přesunul ji blíž ke kabátu.
„Mám ho!“
„Dobře! Teď tě pomalu sundám.“
„Starý kabát?“ zamračila se Kaya.
„Je tam zase nějaký nápis?“ napadlo Gabriela.
„Když budeš potřebovat vrátit na zem...“ přečetl nahlas Bijan.
„Kabát proti telekinezi?“ řekl jsem.
„Vypadá to, že ano.“

A všechno se opakovalo - vytvoření nového portálu a přesunutí na nové místo. Tentokrát jsme byli v Brazílii.
„Hraješ fotbal?“ zeptal se Bijan Gabriela.
„Ne, ale rád ho sleduju,“ usmál se Gabriel.
„Víš o něčem, co by nám mohlo pomoct?“ zeptal jsem se.
„Můj táta byl prý zloděj... V chudé čtvrti kousek odsud je takový zlodějský gang... Možná mého táty znali a možná dokonce mají ten vynález.“
„To je pravda, ale...“
„Děláš si srandu? Vždyť tam se vstup silně nedoporučuje!“ bála se Valeriya. Valeriya byla vždycky slušná holka, tipuju, že je i pěkná šprtka.
„Bojujeme s potvorama, který jsou z jiné planety a vlastně i my sami jsme z jiné planety, všichni máme nadpřirozené schopnosti a ty se bojíš pár bezdomovců a zlodějů?“ zeptal se Bijan.
„Eemm...“
„Strachy jsou od toho, aby se překonávali a silná doporučení zase od toho, aby se porušovaly, tak pojď!“