Liga Výjimečných

Hlídka a večerní procházka

 Paní Haleová nám na oběd přichystala výborné lasagne. Poté přišla řada na mě, abych se ujala hlídky. George mi nabídl pomoc a jelikož jsem vůbec netušila, co mám dělat (a nebudeme si lhát, George jsem si fakt oblíbila), tak jsem souhlasila.
George mi vysvětlil, že malé stíny jsou ve všech domech a udržují v nich smutek, provádí špionáž pro takzvané vedoucí stíny a podobně. Když se dostanou do našeho domu, mohly by nás špehovat a to už by byl problém. Nejhorší je, že malé stíny jsou všude. Podal mi takovou zvláštní baterku, kterou prý mám posvítit na každý malý stín, co uvidím. Malé stíny vznikly z věcí. Velké stíny z lidí. To jsou ty, které za nimi chodí a dělají je smutné. Vedoucí stíny jsou přímo naše stíny, nás Výjimečných a jsou to také oni, co si půjčují lidská těla. Až teď mi došlo, že v domě nic nehází stín.

„Když jsou vedoucí stíny naše stíny, proč nás už nechytily? Ví, kde bydlíme a tak.“
„Jenže nás ovládat ani dělat smutné nedokáží. Najít tělo podle jejich představ, díky kterému nás mohou zabít, chvíli trvá.“
„Zabít nás?“
„Kdybychom se ovšem nebránili.“
„Chápu. Ale jak jste dokázali vyhnat stíny z domu?“
„Taky za pomocí té baterky. Ta baterka je vyžene, ale nezabije a mají tendence se vracet zpět na své místo.“
„Aha... A jak vlastně stíny oživly?“
„Hmm... nad tím jsem nikdy nepřemýšlel.“
„Možná je to v těch tajných dokumentech.“
„Jo, možná, ale klíče od pracovny má jen slečna Haleová.“
„Aha, tak já se jí na to pak zeptám.“

Hlídka probíhala v pořádku, odehnali jsme pár malých stínů a u toho si povídali.
„Chybí mi moji rodiče, ale ne ti smutní zombie rodiče, co na mě teď čekají doma. Chybí mi ty časy, když jsme se spolu smáli.“
„Jo, to mně taky. Sice to nejsou moji biologičtí rodiče, ale mám je moc rád.“
„Ty jsi adoptovaný?“ zeptala jsem se.
„Jo, jsem.“
„Já taky!“
„Vážně? A víš něco o svých rodičích?“
„Popravdě...dozvěděla jsem se to nedávno a nevím vůbec nic.“
„Aha. Já právě nevím vůbec nic... Snažil jsem se je dohledat, protože jsem si myslel, že mají něco společného s mými schopnostmi, ale nic jsem o nich nenašel.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, já mám rodiče a je mi jedno, jestli jsou biologičtí nebo ne.“
„Mám to stejně.“
„Střídání stráží!“ vyrušila nás paní Haleová.

George mě provedl po Londýně. Bylo krásné. Normálně bych řekla, že to bylo romantické, ale teď mě bolelo myslet na něco takového. Nebudu lhát, George se mi líbí. Je hezký, milý, máme toho dost společného, ale... není to pravá láska, nemiluju ho. Navíc jsem hodně přemýšlela o Adamovi a i kdybych se rozhodla, že už pro mě není ten pravý, nemohla bych hned teď začít chodit třeba s Georgem. Vždyť se se mnou Adam rozešel pod vlivem stínů, to se nedá brát vážně. To bych ho vlastně podváděla! Na to nemůžu ani pomyslet. A co když svět zase dáme do pořádku a já odjedu do Česka, zatím co George bude v Anglii? Já a George, to nedává smysl a jsem ráda, že jsem si to ujasnila. Georgeovi se asi taky líbím, to já poznám, tak hezky se na mě usmívá, ale zkusím si toho nevšímat a kdyžtak si s ním promluvím.

Když jsme přišli, odebrali jsme se do pokojů. V noci nikdo na hlídce být nemusí, protože je tma a to stíny nejsou. Zajímavé je, že lidé jsou smutní ve dne i v noci. Teď už ale usínám, mám za sebou náročný den. Ani bych neřekla, že teprve dnes jsem vlastně přiletěla do Londýna a včera jsem teprve potkala pana Bednáře.