Liga Výjimečných

Útěk

Hned druhý den přijela Kaya, která umí navodit halucinace. Připadali jsme si jako nějaká sekta, znovu proběhlo noční zasvěcování a tentokrát i vysvětlování nového plánu. Kaya nám věřila a souhlasila s námi. Chvíli byla nedůvěřivá, ale povedlo se nám přesvědčit ji.

Mysleli jsme, že teď bude chvíli klid, ale další den přišel Eithan, který tlumí smysly. Zasvěcování jsme opakovali. Eithanovi se zase nezdál náš plán.
„Jak to chcete udělat?“ ptal se zděšeně.
„Už jsme koupili letenky do Ruska,“ odvětil jednoduše George.
„Vy jste cvoci,“ vydechl s úsměvem Eithan.
„Říká kluk, co dokáže tlumit smysly,“ prohodila Grace.
„Dobře, jdu do toho,“ souhlasil nakonec Eithan.

Vydrželi jsme ještě jeden den. Nic se nedělo, nikdo nepřijel. Když jsme měli jít všichni spát, začali jsme si balit kufry. Jak řekla Grace, všichni musíme naplno využít naše schopnosti, jinak se ven nedostaneme. Talia jim navodila pocit důvěry. Grace vytvořila sny, ze kterých se jen tak neprobudí. Eithan ztlumil jejich sluch. Neměli šanci nás chytit, i tak jsme ale byli obezřetní. Bijan odnesl naše kufry ven pomocí telekineze. Sebastian se ukázal také jako velmi nápomocný, protože celý plán útěku vymyslel. Nakonec Kaya vytvořila iluzi nás, jak ležíme v posteli. Eithan už jim vrátil sluh, nevydržel je tlumit tak dlouho. Když jsme ale opatrně otevřeli dveře, spustil se alarm. Ten zvuk sirény je samozřejmě vzbudil. Utíkali jsme pryč. Někteří hned běželi dolů a vykoukli ven, při pohledu na nás, jak běžíme pryč, jim George vymazal paměť, takže to bylo, jako by se nic nestalo. Jiní běželi nahoru zkontrolovat nás a viděli jen, jak spokojeně spíme. Talia jim navodila pocit únavy. Doufáme, že si toho všimnou až ráno.

Teď jsme se museli dostat k metru. Parta „dětí“ od 15 do 18 let, sami, v noci, v metru...Opilí lidé, bezdomovci nebo jen divní lidé, všichni na nás čuměli. Talia se raději postarala o to, abychom je nijak nezaujali. Když jsme stáli před letištěm, nevěřila jsem svým vlastním očím. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jsou přesně tři hodiny ráno, v šest odlétáme. Konečně jsme si mohli sednout a nabrat dech. Najednou jsem na sobě ucítila něčí pohled. Byl to George.

V tu chvíli se mi vybavilo, jak Talia pronesla: „A někdo je tu zamilovaný,“ s pohledem na George. Když jsem se na George podívala, odvrátil pohled a já věděla, že ho něco takzvaně „žere“. Prali se ve mně dva pocity. Jeden říkal, ať se napojím na jeho myšlenky a jednoduše zjistím, co mu je. Druhý ale nesouhlasil, nebudu to dělat proti jeho vůli. Je to neslušné. Zeptala jsem se Talie, která seděla vedle něho, jestli se se mnou vymění. Věděla o co jde a souhlasila.

„Ahoj Georgi,“ pozdravila jsem jednoduše.
„Čau Alex,“ oplatil mi pozdrav a usmál se.
„Není ti... něco?“ nadhodila jsem nejistě.
„Ne, jsem jen unavený,“ odvětil bez emocí.
„Jo, to já taky...“
„Je to neskutečný. Nikdo jsem nebyl normální kluk, ale tohle... Je toho moc najednou.“
„To je, ale my to zvládneme,“ pronesla jsem sebejistě a usmála se na něho.
„Ale ty... jsi nepřišla mluvit o stínech, že?“ zeptal se a pohlédl mi do očí.
„Ne,“ přiznala jsem.
„Takže?“
„Je toho všeho tolik, že jsem skoro zapomněla na jednu věc, kterou jsem s tebou chtěla probrat... No víš, myslím, to, co řekla Talia, když na tebe byla trochu naštvaná...“
„Myslíš to, že jsem zamilovaný?“
„Ehm... ano, přesně to.“
„Proč si prostě nepřečteš moje myšlenky?“ zeptal se s úsměvem, ale já věděla, že má tak trochu strach.
„Proč jsi mi prostě nevymazal paměť, abych si tu věc s Talií nepamatovala?“
„To bych neudělal, je to... neslušný,“ přiznal.
„Mám to stejně.“
„No tak dobře... Samozřejmě, že jsem zamilovaný... do tebe...“
Nevěděla jsem, co říct, jen jsem přikývla.
„Ale vím, že miluješ někoho jinýho...“
Najednou jsem si všimla, že nás všichni poslouchají, ale bylo mi to nějak jedno.
„Chceš slyšet pravdu?“
„Ano, prosím, ať už je jakákoliv.“
„Taky se mi líbíš... a s každým dnem tě mám raději. Nedokážu tě ale milovat, ne teď... Je toho na mě moc a Adam se se mnou rozešel pod vlivem stínů...“
„Chápu, co tím myslíš. Taky jsem z Anglie a ty z Česka, až to všechno skončí, tak... by to už nefungovalo... nejspíš.“
„Ale nikdy o tebe nechci přijít,“ přiznala jsem.
„Já o tebe taky ne, jsi skvělá kamarádka,“ souhlasil se mnou.

Byla to vážně dojemná chvilka. Usmívali jsme se, ale ukápla mi slza. Všichni na nás koukali a když jsme skončili, zaznělo hlasité „Oooo!“ A také komentáře typu: „To je sladký!“
Bála jsem se, že tento rozhovor může zlomit naše přátelství, místo toho nás to všechny posílilo. Každý si tu s každým rozuměl. Možná to bylo tou stejnou podivínskou minulostí, kdy jsme se cítili sami, ale stával se z nás skvělý tým. Zanedlouho už jsme seděli v letadle do Ruska. A jde se hledat Valeriyi!