Liga Výjimečných

Nový Zéland

Už jsme zase vycházeli z letiště. Tentokrát opravdu všichni, deset dětí s nadpřirozenými schopnostmi. Opět jsme se pochopitelně setkávali s časovým posunem. Bylo mi z toho úplně zle, netušila jsem, co je za den, ale někdo vykřikl, že je sedm hodin večer. Pomáhalo mi myslet na to, že všechno dělám pro záchranu lidstva. Pořád jsem to byla ale já, Alex. Holka, která má kamarády, ale není nijak zvlášť oblíbená, žádná superhrdinka.

Rozhodli jsme se sehnat pokoj v nějakém motelu. Nebyl to žádný luxus, ale rozhodně lepší než spát na lavičce v parku.
„Máme jen dva pokoje, víc volných pokojů nebylo,“ oznámil všem Eithan.
Rozdělili jsme se na kluky a holky. Měli jsme štěstí, že to bylo přesně pět a pět. Chvíle bez George mi možná prospěje. Je to mezi námi trochu napjaté. Nejhorší na tom je, že i když se snažím soustředit jen na stíny, nemůžu se zbavit pocitu, že se mi George prostě líbí.
„Je to pokoj pro čtyři, takže někdo musí spát na té matraci,“ řekla Kaya a všechny jsme se zadívaly na ušpiněnou matraci, která sloužila jako přistýlka. Nastala ta trapná situace, kdy jsme všechny mlčely a pak spustily zaráz, že se klidně obětujeme.
„Já se toho ujmu,“ rozhodla nakonec hrdinsky Grace.
Nikdo už nic nenamítal, protože jsme se nechtěly hádat kvůli takové blbosti.
„Teď když tady máme takovou dívčí jízdu, tak si můžeme popovídat o klucích!“ zvolala nadšeně Valeriya.
„To máš pravdu, aspoň si dáme na chvíli pauzu od těch stínů,“ přidala se Kaya.
Ostatní holky taky souhlasily, a tak začala debata.
„Tak co líbí se vám někdo? Chodily jste s někým před tou apokalypsou?“ vyptávala se Valeriya.
„Mně se líbil jeden kluk před apokalypsou. Už to vypadalo celkem nadějně a bum! A všechna snaha v háji,“ rozčilovala se Kaya a ostatní ji litovaly.
„Já mám kluka... Tedy ještě jsme se nerozešli, ale nepíše mi, stíny mu vymyly mozek. Možná se s ním rozejdu sama, ani předtím to nebyla žádná sláva,“ řekla smutně Valeriya.
„Tý jo, tohle je fakt pozitivní debata!“ pronesla Talia.
„No tak se pochlub ty, jestli máš lepší příběh,“ řekla Kaya s úsměvem.
„Mně se nikdo nelíbí a s nikým jsem nechodila,“ přiznala a zasmála se.
„Nelžeš?“ významně se na ni podívala.
„Ne,“ odpověděla Tal, ale přišlo mi, že trošku znervózněla. Že by se jí líbil někdo z kluků v týmu?
„A ty Grace?“
„No měla jsem kluka, ale rozešli jsme se, ne kvůli stínům, prostě jsme se rozešli.“
„No jo, s klukama je to těžký. Co se stalo?“
„S ním to nebylo těžký. To já jsem to ukončila. Chtěla jsem se víc věnovat sobě a svým schopnostem...“
„Aha,“ řekly Kaya a Valeriya zaráz a začaly se tomu smát.
„No a to nejlepší nakonec!“ pronesla slavnostně Valeriya a podívala se na mě.
„Nejvíc vás asi zajímá, jak to mám s Georgem, že?“ položila jsem spíše řečnickou otázku.
„Ale! Nečteš ty náhodou myšlenky?“ odpověděla mi otázkou Valeriya.
„Vždyť vy vlastně všechno víte... No dobře, líbí se mi, to nepopírám. Pořád ale nedokážu mít něco s Georgem, když v podstatě chodím s Adamem. Je pravda, že Adam mě často moc nechápal a George mě chápe ve všem, ale no já nevím!“
„Páni, to je těžký,“ soucitila se mnou Valeriya.
„Asi to chce čas,“ řekla Grace.
„Jo, to jo,“ uznala jsem.

Moc dlouho jsme ale neposeděli. Okamžitě jsme šli hledat portál.
„Rozdělíme se zase na skupiny, ale tentokrát podle schopností a každý bude hledat jinde,“ navrhl Sebastian.
„Dobře, tak nás rozděl,“ souhlasila jsem.
„Potřebujeme pozemní jednotky, které budou hledat stopy. Alex, George, Talia, Valeriya a já budeme na pevnině. Eithan, Bijan, Gabriel, Grace a Kaya si půjčí člun a budou hledat přímo portál.“

Hledali jsme do jedenácti. Přečetla jsem tolik smutných myšlenek, které byly k ničemu. Nikdo nenašel ani malinkou stopu. Padli jsme do postele úplně vyčerpaní. Zavřeli jsme oči a hned usnuli.

Z pohledu Talie
Usnula jsem a najednou jsem byla v temné místnosti. Ne, v této, ta místnost byla úplně prázdná. Slyšela jsem jen hlasy vycházející z té tmy. Smály se mi za to, že jsem lesba. Najednou ale někdo rozsvítil světlo v té tmavé místnosti. Uslyšela jsem hlas z venku.
„Mám tě ráda takovou, jaká jsi.“ Někdo mě pohladil po vlasech. Trhla jsem sebou a vzbudila se. Na kraji postele seděla Grace a dívala se na mě.
„Grace? To jsi udělala ty?“
„Ehm, no, jo. Promiň, že jsem narušila tvoje soukromí, ale hrozně jsi sebou mlela a...“
„Ne, to je v pohodě. Děkuju,“ přerušila jsem ji.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Já... chtěla jsem vám to říct, ale nevěděla jsem jak.“
„To chápu. Všichni tě máme rádi, mně to nevadí a ostatním to určitě taky nebude vadit.“
„Proč vlastně nespíš?“
„Ta matrace je dost tvrdá.“
„Řekla bych, ať si lehneš ke mně, ale asi by to teď vyznělo dost blbě.“
„Ne, nevyznělo,“ řekla s úsměvem.
Posunula jsem se blíž ke zdi a udělala jí tak místo. Ležely jsme obličeji k sobě. Zřetelně jsem cítila její pocity..., byla zamilovaná.
„Promiň, už zas cítím tvoje pocity. Když teď víš moje tajemství, prozraď mi, do koho jsi zamilovaná.“
Neřekla ani slovo. Zadívala se mi do očí, usmála se a políbila mě přímo na rty. Byl to krátký něžný polibek. Poté se otočila na druhý bok a zavřela oči. Obejmula jsem ji zezadu a do ucha jsem jí pošeptala: „Dobrou noc!“