Liga Výjimečných

Nový plán

Klidně se přiznám, že jsem se nikdy dřív do žádného bytu nevloupala. Jenže od začátku téhle šílené cesty, od toho, kdy jsem nastoupila do letadla směr Londýn, se všechno změnilo... i já. Momentálně jsem v cizím bytě schovaná za iluzí.
„Začneme ložnicí,“ poslala jsem myšlenku Kayi a Bijanovi. Přesunuli jsme se tedy do ložnice, zavřeli jsme dveře a Kaya mohla na chvíli zrušit iluzi. Nábytek vypadal nově, a tak jsme spíše hledali nějakou tajnou skrýš ve zdi. Bohužel jsme nic nenašli a museli jsme se posunout dál.
„Dětský pokoj,“ došlo mi, že tohle býval můj pokoj, jen už si to nepamatuju. Když mě rodiče museli opustit, byli mi 3 roky. Pokojíček byl krásný, celý růžový a holčičí, nábytek byl opět všechen nový. Tajnou skrýš jsme ale opět nenašli.
Najednou dovnitř vtrhla ta malá holčička a my se nestihli schovat.
„A-ahoj!“ pozdravila jsem v panice. Zatím, ale nezačala ječet, neměla emoce.
„Ahoj... Vy jste tu taky kvůli té nudné terapii?“ zeptala se nás.
„J-jo, jasně!“ odpověděla jsem.
„A co potřebujete tady?“ A sakra...
„Čistíme tvůj pokoj od špatné energie! Je to v ceně terapie. Ten trouba George, vám to asi zapomněl říct!“ řekl Bijan anglicky a já to holčičce přetlumočila.
„Hustý! A ty jsi taky z Anglie?“
„Ne, on je z Jihoafrické republiky,“ odpověděla jsem za Bijana.
„Kde to je?“
„Máš tady někde mapu?
„Asi jó!“
Holčičku jsme tedy zabavili, Bijan jí na mapě ukázal Jihoafrickou republiku, Kaya zase Japonsko a pak i ostatní země, ze kterých pochází naši přátelé. Já jsem mezitím prohledávala pokoj, mávala u toho rukama kolem sebe a Bijan občas s něčím pohnul, aby to vypadalo, že „čistíme špatnou energii.“ Po nějaké době, kdy jsem hledala jsem si všimla takové destičky, která opravdu dobře splývala se zdí. Zatlačila jsem na ni a otevřely se tajná dvířka! K mému překvapení tam ale nic nebylo...
„Jé, ty jsi taky našla tu skrýš!“
„Eh, ano... A nebylo v ní něco... náhodou?“
„Jo! Našla jsem tam takovou helmu. Vypadala jako pro vojáka! Rodiče ji mají u sebe, chtějí ji prodat. Ach jo, když mně se líbila.“
„A nevíš kam ji dali?“
„Myslím, že do šatny. A próč?“
„Chci se na ni jen... kouknout...“
Šla jsem tedy do šatny a opravdu jsem našla tu helmu! Bijan a Kaya už se přesunuli na chodbu a já za nimi.
„Jak se cítíte?“ slyšeli jsme George.
„Určitě lépe!“ odpověděli mu.
„Teď se sem všichni tři postavte, potřebuji ukončit proceduru!“
Za chvíli George vyběhl ze dveří.
„Máte to?“
„Jo!“
„Tak padáme!“
Před domem na nás čekali naši přátelé.
„Máte to?“ zeptal se Eithan.
„Jo!“ odpověděla jsem zase a ukázala mu helmu.
„K čemu je?“ zeptala se Talia.
„Hmm... to jsem při tom útěku ještě nestihla zjistit!“přiznala jsem s úsměvem.
„Hele! Je tam něco napsané!“ všiml si George.
„S ní se ti do hlavy nikdo nedostane,“ zněl nápis.
„Takže tě má nejspíš chránit právě před čtením myšlenek!“ řekl Sebastian nadšeně.
„Super!“ usmívala jsem se.
Opět jsme nasedli do „šaliny“ a jeli domů. Po cestě zpátky jsem zahlédla Lenku, jak chodí sem a tam a to mě popohánělo dál.

„Navrhuju ihned jít dál.“ řekla jsem rozhodně.
„Souhlasím,“ řekl Papilionem.
„Musíme si pohnout, už nám silně ubývá čas. Někteří Stínoví lidé se stěhují na Zemi a lidé ztrácí emoce,“ řekla Talia.
„Mám nápad,“ řekl Sebastian.
„Jaký?“ zeptala jsem se.
„Vlastně už jsme nad tím s Papilionemem přemýšleli dřív, ale tento plán má svoje nevýhody. Teď už na něj přišel čas... Měli bychom se rozdělit.“
„Cože? Ale tak budeme slabší!“ řekla Talia.
„Každý z nás je silnější než kdy dřív!“ argumentoval Sebastian.
„Já se Sebastianem souhlasím,“ řekl Gabriel, který měl nejspíš vizi a ví, že je to dobrý nápad, a tak se přidali i ostatní včetně mě.
„Ale jak se chceš rozdělit?“ zeptala se Talia.
„No... šest z nás ještě nebylo ve své rodné zemi pro vynález a od toho bych se odpíchl... Jeden tým budu já, ty, Grace, Alex a Eithan. Další tým logicky George, Gabriel, Bijan, Valeriya a Kaya.“
Já a George jsme každý v jiném týmu... Najednou jsem si uvědomila, jak mi bude chybět, ale věřím, že Sebastian ví, co dělá.
„Zvládneme ale vytvořit portál jen v pěti lidech?“ zeptal se George.
„Musíme to zkusit.“
„A ke komu půjdete vy, Papilioneme?“ zeptala jsem se.
„Já s vámi nepůjdu, děti. Pokud budete cokoliv potřebovat, jsem tu pro vás, ale jsem už moc starý a toto cestování mě vyčerpává.“
„Dobře... Ale kde budete spát?“
„Neboj, postarám se o sebe.“
Rozloučila jsem se s rodiči a započal první pokus o vytvoření portálu.
„Běžte dál od sebe, ať se vaše portály nespojí!“ navigoval nás Papilionem.
Náš první pokus nebyl špatný, skoro se to povedlo. První pokus druhého týmu byl trošku horší.
„Co když se to nepovede?“ zeptal se Eithan.
„To bychom museli cestovat všichni spolu,“ odpověděl Papilionem.
V tu chvíli mi prolétla hlavou myšlenka, že by to nebylo špatné, ale pak jsem si uvědomila, jak sobecká jsem, když si tohle myslím.
Po půl hodině se nám podařilo vytvořit portál. Druhá skupina na tom byla hůř, místo do Anglie vytvořili portál do Irska. Papilionem jim se slovy „Příště už to musíte zvládnout sami!“ pomohl.
„Nesnáším loučení,“ řekl Eithan a mě prolétla hlavou písnička od Michala Davida.
„Budete mi chybět,“ přiznal George, „dokonce i ty, Eithane!“ dodal ještě. Všichni jsme se objímali, až na konec ke mně přišel George.
„Možná už to víš, ale budeš mi chybět nejvíc, miluju tě...“
Na nic jsem nečekala a políbila ho, přede všemi... Tohle je přesně jedna z věcí, kterou by stará Alex neudělala. Ozval se hlasitý potlesk a já jsem trochu zrudla, George na tom byl stejně.
„Dávej na sebe pozor,“ dodala jsem a oba jsme se vydali ke svému portálu.