Liga Výjimečných

Japonsko

Z pohledu Alex
Další den jsme pokračovali ve výcviku.
„Papilioneme, kdo je teď na řadě?“ zeptal se George.
„Teď půjde Gabriel,“ odpověděl.
„Dobře,“ zareagoval Gabriel.
„Nechcete nějakou přezdívku?“ vmísil se do rozhovoru Eithan.
„Eithane!“ podíval se na něho George.
„Můžete mi říkat Paule, to je moje lidské jméno nebo jen Papili, tak mi říkají přátelé z mé planety.“
„Výborně, Papili!“
„Ale moc se nesměj mému jménu, ještě nevíš, jaké je tvoje druhé jméno...“
„Cože?!“ vyhrkl Eithan.
„Tý jo, vůbec mi nedošlo, že máme i nějaká druhá jména!“ řekl George.
„Rodiče mysleli, že po ukončení výzkumu budeme společně žít na Planetě Světla,“ došlo Eithanovi.
„Chtějí vám vaše jména říct sami, proto vám je nemohu říct, ani kdybych chtěl, ale máte se na co těšit, zvlášť ty, Eithane...“
„Ajaj!“ zasmála jsem se, už jsem je nevydržela jen pozorovat.
„Ale teď už zpátky k práci.“

„Gabrieli, jaké vize míváš?“
„No někdy opravdu nepodstatné a to důležité třeba minu.“
„Žádná vize není úplně zbytečná,“ podotkl Papilionem.
„A co ta s Eithanem a sušenkou?“
„Eh, aha... Budeš si muset zarýt do hlavy, že chceš vidět jen důležité vize ohledně stínů...“
„A že nechceš vidět vize z mého soukromí!“ zdůraznila jsem a zasmála se.
„To vážně vidět nechci a snažím se to vytlačit, ale nejde to!“ argumentoval Gabriel.
„Občas jsou svým způsobem důležité vize, které vypadají jako zbytečné...“
To mě překvapilo. Je snad důležité, jestli si s Georgem dám pusu nebo ne? Přišlo mi to úsměvné.
„Hlavně se ale můžeš naučit vyvolávat vize a to je teprve užitečné!“
„Takže je můžu vyvolat? Nemusím čekat, až přijdou?“
„Jistě, s trochou tréninku.“
Gabriel byl taky úspěšný. Po hodině se mu povedlo vyvolat vizi. Sice malou a ne moc převratnou, ale vyvolal ji. Bylo vidět, že mu to jde a rozumí své schopnosti.

„Grace, nemusíš stát od člověka metr, abys mohla ovládat jeho sny. S trochou cviku to dokážeš i kdyby byl daný člověk na jiné planetě.“
„To je super! Teď se to ještě naučit...“
„Eithan šel spát, tak...“
„S radostí!“ zasmála se Grace a já taky.
„Eithan spí aspoň dvanáct hodin denně,“ poznamenala jsem.
„Teď se nám to hodí,“ prohodil Papilionem.
„Soustřeď se, je to podobné jako tvoření portálu. Představ si, že stojíš u něho.“
„Hlavně si věř, ponoř se sama do sebe,“ snažila jsem se pomoct.
Po dvou hodinách se Grace konečně zadařilo. Na chvíli ovládla Eithanův sen a vložila do něho tu sušenku, kterou Eithan někomu snědl. Měla nohy, ruce a obličej. Dokonce prý řekla: „Eithane, teď tě sním já!“ Jak dlouho by Grace vydržela upravovat Eithanovy sny jsme se ale nedozvěděli, protože se Eithan lekl a vzbudil se.

„Zavolejte mi Valeriyi.“
„Někteří lidé sice udělali chybu, ale snaží se změnit. Když rozvineš svou schopnost, můžeš i zjistit, kdy naposledy udělali něco špatného.“
„Co pro to mám udělat?“
„Soustřeď se, představ si teď, že se dá aura otevřít a vysypou se z ní ty potřebné informace.“
Uběhly dvě hodiny a půl, už byla blízko, ale ještě se to nepovedlo.

„U tebe už jsme trochu pokročili, když jsme utíkali před mým strážcem. Všiml jsem si ale, že ještě neumíš tvořit třeba sluchové nebo hmatové halucinace. Ti nejpokročilejší umí člověka zmást natolik, že si myslí, že je úplně na jiném místě.“
To mě zaujalo a vypadalo to, že Kayu taky. Snažila se, tvrdě dřela celé tři hodiny, ale nezdařilo se.
„Nevadí, nejspíš lépe pracuješ pod tlakem.“

„Sebastiane, jak jistě víš, tak máme stejnou schopnost. Je sice na naší planetě nejběžnější, ale za to velmi užitečná.“
„Pořád mě nenapadá, jak se dá rozvinout.“
„Naše schopnost se rozvíjí jednoduše - učením.“
„Aha!“ zasmál se Sebastian.
„Ale poradím ti, co se ti bude hodit. Tu máš slovník. Je tam překlad slov z angličtiny do naší řeči.“
„Super!“
Nikdy nepochopím jeho nadšení z učení, ale je dobře, že je spokojený a nevadí mu, že se jeho schopnost nedá nijak zvláštně rozvinout.
„Dějiny naší planety tu mám bohužel jen ve své hlavě, ale můžu ti je převyprávět.“
„Dobře,“ souhlasil Sebastian.

Papilionem a Sebastian tedy zůstali na lodi a bavili se o dějinách. My ostatní jsme tam být nemuseli. Základy už jsme slyšeli a zbytek si můžeme poslechnout jindy. Všichni toho soustředění měli dost. Šli jsme se tedy znova projít po městě a vyprávěli jsme si zážitky z tréninků.
„Mluvící sušenka? To nemůžeš myslet vážně!“
„Bylo to vtipný!“ smála se Grace.
„Vtipnej byl taky výraz Alex, když jsem ji zvedal!“ řekl Bijan.
„No trochu jsem se bála, že to přistání nebude úplně měkké,“ přiznala jsem.
„Škoda, že mezi námi není i někdo, kdo by uměl zazráčně vyléčit každé zranění nebo nemoc.“
„K čemu by ti to bylo? Abys se mnou mohl švihnout o zem?“
„Ale né! Jen by to bylo hustý a taky užitečný.“
„No kdo ví, třeba někdo takový existuje, ale opovaž se s Alex někdy hodit o zem,“ řekl George.
„Drsňák George!“ vyprskl smíchy Eithan.
„Kdo ví... Už jen to, že je život i na jiných planetách je... zvláštní...“
„Ne tak zvláštní jako to, že máme původ na jedné z těch planet, o které jsme nevěděli, že existuje,“ prohodil George.
„Máme se vrátit, pokusíme se vytvořit portál do Japonska,“ přerušil nás Gabriel. Je z něho teď takový chodící telefon, přes který s námi Papilionem komunikuje. Aspoň si ještě procvičí svoje schopnosti.

„Soustřeďte se, ruce před sebe!“
Už to tu bylo zas, cestujeme do jiné země. Tentokrát nám to šlo rychleji. Za chvilku už nás přivítaly nápisy, kterým rozuměli jen Kaya, Sebastian a Papilionem. Jsem v Japonsku. Jsem tu s lidmi, kteří se pro mě v poslední době stali rodinou. Ale celý svět se na mě mračí, a tak se mračím zpátky.