Liga Výjimečných

O našich rodičích

„U koho z vás chcete, abych začal?" zeptal se Papilionem.
„To je jedno," řekla jsem. Popravdě každý z nás byl stejně napjatý a chtěl, abychom začali u něho a já jen chtěla zabránit zbytečné hádce. Hádka je to poslední, co teď potřebujeme.

„No dobře, začnu tedy třeba u rodičů Gabriela. Pro začátek - schopnosti jsou dědičné, takže máte stejné schopnosti jako váš rodič z Planety Světla..."
„A co ostatní, ti, kteří mají oba rodiče z Planety Světla?" přerušil ho Bijan.
„Ti mají prostě stejnou schopnost s jedním z rodičů. Teď už zpátky ke Gabrielovi... Tvoje matka je výborná věštkyně! Jedna z nejlepších! Narodila se slepá, ale zdá se, že právě to zvýšilo její věštecké schopnosti."
„Páni!" vydechl Gabriel úžasem.
„Tvůj otec býval zlodějem, ale tvoje matka ho změnila k dobrému."
Střídavě jsem se dívala na strážce a na Gabriela. Gabriel nic neříkal, vypadal jen hodně zamyšleně a překvapeně.

„Dál třeba rodiče Grace. Tvůj otec zkoumal hlavně rozdíly mezi sny obyčejných lidí, lidí světla a lidí stínů. Kromě toho, že byl vědec, dělal také různé výklady snů a často pomáhal lidem. Pomohl také tvé matce. Neměla domov, nikdy jsem se nedozvěděl proč a možná bych to tehdy ani nepochopil, protože jsem lidi ze Země neznal. Spala na lavičce v parku, když ji potkal a podíval se, o čem se jí zdá. Bylo mu jí líto a přesto, že ležela v ušmudlaných šatech na lavičce, byla krásná. Tak se zamilovali."
To už Grace brečela, ale usmívala se zároveň a Talia ji objímala.

„Přejdeme k Bijanovi. Tvůj otec zkoumal život v Africe. Zkoumal nejen lidi, ale také flóru a faunu. Tvoje matka se o flóru a faunu také zajímala, a tak začali pracovat spolu."
Zbytek jsme si všichni domysleli.

„Georgi, tvoje matka chodila po ulicích a vyptávala se lidí na různé otázky, ze kterých poté vytvářela statistiky. Všem samozřejmě mazala paměť, protože otázky byly moc okaté. Tvůj otec hrál na kytaru a zpíval na ulici. Upoutal její pozornost. Zamilovala se do něho na první pohled."
Jako z pohádky, pomyslela jsem si a nedočkavě čekala na příběh o mých rodičích.

„Teď Taliiny rodiče. Tvoje matka samozřejmě zkoumala pocity a také vytvářela statistiky. Zjistili jsme, že lidé Světla trpí depresemi mnohem méně než lidé ze Země. Tvůj otec se léčil z depresí, když se do sebe zamilovali."

„Valeriye, tvoje matka je naprostý anděl. Vždy je ke všem milá a nikdy na nikoho nekřičí. Tvůj otec se do její aury ihned zamiloval."
Valeriya byla zasněná. Určitě si představovala svou mámu.

„Kayo, tvůj otec zkoumal, jak působí naše schopnosti na lidi. Tvoje matka omdlela, když se před ní z ničeho nic objevil lední medvěd, a tak se seznámili. Tvůj otec jí poskytl první pomoc."

„Eithane, tvoje matka zkoumala, jak vyvinuté smysly mají lidé. Opět jeden z pokusných králíků byl tvůj otec, a tak se seznámili."

„Sebastianův otec vedl celý výzkum lidí na Zemi a tvoje matka pracovala pro NASA. Pořádně ji překvapil, když jí prozradil, že je mimozemšťan."
„Takže žil v USA?"
„Ano, pracoval tam, ale než je chytili stíny, byli zrovna na dovolené v Norsku, kde tě už nechali. Naštěstí ses lehce naučil anglicky i norsky."

„Nakonec nám zbyla Alex..."
Nervozita ve mě vrcholila.
„Tvůj otec zkrátka chodil, zapisoval myšlenky a dělal statistiky. Zjistil také, že když pošle myšlenku člověku z Planety Světla či z Planety Stínů, ihned pochopí, že mu tu myšlenku někdo poslal. Pozemšťané to ale nechápou, a tak si myslí, že se ta myšlenka zrodila v jejich hlavě. Toho stínoví lidé ihned začali využívat. Tvoje matka myslela na sebevraždu, když ji tvůj otec potkal a rozhodl se jí pomoct."
Brečela jsem, dojalo mě to. Ale ta část s ovládáním lidí mě znepokojila.

„Měli bychom se vyspat, čeká nás náročný den plný nového hledání," řekl Papilionem a tím ukončil povídání o našich rodičích.
Leželi jsme na dece na zemi. Nebylo to vůbec pohodlné a bylo nám jasné, že nás budou bolet záda, ale neměli jsme jinou možnost.

Probudil mě budík, který jsme si včera natáhli, protože chceme vyrazit již brzy ráno. Po probuzení jsme sešli tiše dolů po schodech do kuchyně. Eithanovy rodiče naštěstí ještě spali. Myslím, že i ostatní si oddechli, že nebudou muset znovu slyšet jejich deprimující hlasy. Talia chystala snídani, my ostatní jsme si prohlíželi mapu a přemýšleli, kam půjdeme.
„Tady je dětský domov, odkud jsem, možná tam zjistíme nějaké informace o tom, kde bydleli moji rodiče."
„A tvoji adoptivní rodiče nic neví?" zeptal se Bijan.
„Nevím... Vlastně jsem se dozvěděl, že jsem adoptovaný až po napadení stíny..."
Všichni jsme se zasekli.
„P-promiň, to jsem nevěděl..."
„To je v pořádku. Zkrátka přišli o city. Řekli mi to jako tu nejobyčejnější věc. Dřív by mi to neřekli, brali mě jako svého vlastního a já je taky. Neměli důvod, proč mi to říkat. Teď ale nedokážu poznat, jestli jim na mě vůbec ještě záleží."
„Určitě záleží, jen mají trochu zatemněné mozky," řekl Sebastian a všichni jsme souhlasně přikývli.
„Každopádně jsem docela rád, že to vím."
Nikdo z nás už ani neměl odvahu na to, ptát se, jestli by přeci jenom nemohli něco vědět. Stejně by nám nejspíš nic neřekli. V tu chvíli jako na povel jsme uslyšeli, jak jde někdo dolů.
„Vy už jste vzhůru?" zeptal se Eithanův táta.
„Jo, přivstali jsme si," odvětil Eithan.
„Tak to už můžete jít, ne?" řekl dost hrubě.
„No, ano..."
Nikdo už nic neříkal, popadli jsme batoh s věcmi, které se můžou hodit a šli jsme pryč.

„Ach jo, zase hromadná doprava! Jak moc mi chybí auto," zastesklo se Grace.
„Nehledě na to, že nemáme auto, řidičák má jen George a jedenáct lidí se do jednoho auta nevejde," řekl Sebastian.
To už jsme utíkali na vlak. Jen tak tak jsme stihli koupit jízdenky a nastoupit. Po cestě jsme všichni mlčeli. Jediný Sebastian koukal do mapy, zatímco ostatní zamyšleně hleděli do prázdna. Také jsem byla zamyšlená. Nemyslela jsem ale na rodiče, ani na George, ani na Adama... Napadlo mě totiž, jak naše schopnosti mohou být využity k dobru i ke zlu. Mohla bych ovládat lidi, ale nedělám to. Vždyť je to strašné! A představte si, že by lidé měli svůj portál mezi státy! Nemuseli by ukazovat žádný pas, nikdo by je nenachytal při pašování. Tak mě napadlo, že lidé světla jsou možná naivní, ale musí být také čestní. Teď už ale vystupujeme a míříme k tomu dětskému domovu.