Liga Výjimečných

Láska je ve vzduchu

„Páni!" vydechl Sebastian úžasem.
„Myslím, že schopnosti jsou dědičné!" řekl George. Nechtěli jsme ale vytvářet nějaké teorie, zjistíme to, vím to. Mezitím, co u nás nastalo ticho, ostatní se bavili dál. Já jsem byla zamyšlená nad tím, jak se zbavit stínů a vypadalo to, že kluci taky.

Z pohledu Talie
„Myslíš, že Kaya spí nebo jen poslouchá písničky?" ptala jsem se s úsměvem Grace.
„Spí," odvětila Grace a taky se usmála.
„Děje se něco?" zeptala jsem se.
„Ne... Proč by mělo?"
„Promiň, jenom citím, že jsi trochu nervózní a zmatená. Nemůžu to ovládat, není to tak, že-"
„V pořádku. To je asi z toho všeho. Už jen to, že jsme všichni adoptovaní."
„Jo, to je hodně zvláštní. Ale kdyby se něco dělo, tak řekni, jsme přece kamarádky."
„Jo, díky..."
Věděla jsem, že lže. Bylo to něco jiného. Nechtěla jsem ale být dotěrná. Jen jsem se bála, že za to třeba můžu já... Udělala jsem něco špatně? Abych řekla pravdu, Grace se mi líbí... Líbí, jakože jsem na holky. Nechci narušit naše přátelství, ani vztahy v týmu, tak nic neříkám, ani bych se neodvážila. Co když ale viděla nějaký můj sen, který si třeba ani nepamatuju? Co když to prostě nějak ví? Ale možná jsem jen paranoidní. Každopádně u lidí se superschopnostmi nikdy nevíte.

Z pohledu Valeriye
„Takže ty ses zakoukal do mé kamarádky, jo?“ ptala jsem se škodolibě Bijana.
„No, udělala na mě dojem,“ odvětil a usmál se.
„Až tenhle blázinec se stíny pomine, můžeš za ní přijet. Dám ti na ni číslo.“
„To by bylo super!“
„Ale nic ti neslibuju, jen vím, že kluka nemá.“
„V jakém městě vlastně bydlíš?“ zeptal se Eithan a přerušil tím rozhovor o Bijanovi a Yaně, protože ho zřejmě moc nebavil.
„V malém městečku kousek od Moskvy,“ řekla jsem.
Je strašně zvláštní, že jsem ještě pár dní zpátky nikoho jako já neznala a teď je těch lidí osm a za chvíli už jich snad bude devět. Všichni jsou tady moc fajn. Vidím, že jsou dobří lidé.

Z pohledu Alex
Už se to zase opakovalo. Přistáli jsme, vzali jsme si kufry, jenže sotva jsme naše kufry popadli, přiběhl za námi nějaký kluk.
„Výborně, už máte kufry, tak můžeme letět!“ vyhrkl a my na něho koukali, jako by spadl z Marsu.
„Ty jsi Gabriel?“ zeptala se Valeriya.
„Jo, jsem, pardon, že jsem se nepředstavil. Na to teď ale není čas, pojďte, mám už letenky pro všechny.
„Ale kam letíme?“ ptal se George.
„Na Nový Zéland, vysvětlím vám to v letadle.“
Museli jsme mu věřit. Ani jsme se v Brazílii nerozhlédli a už nám zas odbavovali kufry a kontrolovali pasy. Kdybychom nebyli parta děcek se superschopnostmi, tak řeknu, že to bylo šílené.

„Ehm...my se asi nemusíme představovat, že?“ zeptala jsem se nesměle.
„Ne, to nepotřebujete. Měl jsem o vás vizi.“
„Okey, to spíš ty bys měl říct nám, o co tady jde!“ řekl Sebastian.
„Stíny jsou nám v patách, za chvíli dorazí do Brazílie. Měli v plánu zavést nás na dost zvláštní místo...“
„Zvláštní místo je dost široký pojem. Upřesni to.“
„To místo bylo pod vodou, někde u Nového Zélandu. Vypadalo to jako portál.“
„Ehm, jo... Ale kde přesně to bylo?“
„To bude hádám náš nejtěžší úkol - najít to.“
„Jak to chceš provést? Ptát se lidí na portál pod vodou?“
„Pokud sis ještě nevšiml, všichni z nás mají jakési superschopnosti, takže myslím, že to zvládneme,“ odvětil Gabriel trochu naštvaně.
„To máš asi pravdu, hlavně se přitom nesmíme nechat zabít.“
„Byl tu z vás někdo na Novém Zélandu?“ nadhodil George.
„Já!“ přihlásil se Eithan, což nikoho nepřekvapilo, protože je z Austrálie.
„Výborně.“
„Sorry, jestli mi to uniklo, ale... Co máte v plánu dělat, až se k tomu portálu dostaneme?“ namítl Eithan.
„Podíváme se, co je na druhé straně portálu,“ odpověděl Gabriel a Sebastian souhlasně přikývl.
„Ale ale co když nás to rozdrtí na kusy? Nebo co my víme, asi to nepovede na nejhezčí místo, když nás tam chtěli přivést! Gabrieli? Gabrieli posloucháš mě?“
Gabriel seděl a koukal z okna, jako když se zasníte.
„Pšššt, nejspíš má vizi!“ řekl Sebastian.
Normálně bych zdůraznila, že to zašeptal, ale všichni jsme pořád mluvili tiše. I když teď nikdo moc nevnímal nic jiného než svůj smutek, a tak by nám prošla i vražda, nechtěli jsme řvát cosi o portálu na celé letadlo. Když nad tím tak přemýšlím, normálně by se asi každý pozastavil už jen nad partou deseti „děcek,“ co sami cestují z jedné země do druhé.

Asi po půl minutě se Gabriel probral.
„K večeru dorazí do Brazílie a osvobodí toho člověka, který mě měl dovést. Zavřel jsem ho u nás ve sklepě. Tuší, že se snažíme dostat k tomu portálu a zjevně se jim to nelíbí. Hned jak ho najdou, poletí za námi.“
„To se dalo čekat. Neviděl si, co je za tím portálem?“ řekl Eithan.
„Eithane, měj respekt k novým členům,“ pokárala jsem ho.
„To je v pohodě, ale ne, neviděl.“
„Tak se necháme překvapit!“ řekla jsem.