Liga Výjimečných

Trénink

Hned to odpoledne jsme se začali věnovat tréninku. Papilionem si nás bral postupně. Nejdřív potřeboval pomoct všem kromě mě, aby našli takzvaný další level své schopnosti. Ten já už jsem našla - posílání myšlenek. Možná se teď ptáte, co budu mezitím dělat já. Já pomáhám Papilionemovi. Jsme jako doktor a zdravotní sestra.

„První půjde George,“ oznámil Papilionem.
„A co my ostatní?“ zeptal se Eithan.
„Přijde na vás řada, jen musíte počkat. Mezitím se můžete jít třeba podívat po okolí.“
Všichni se tedy sbalili a odešli, kromě mě a George.
„Posaď se Georgi,“ pobídl ho.
„Na začátek mám základní otázku - Jaká byla nejstarší vzpomínka, kterou jsi vymazal?“
„Těžko říct, možná tak pět minut stará...“
„Tak to nás čeká dost práce. Lidé jako ty umí vymazat třeba i celou paměť.“
„Páni! Jen... trochu se bojím, abych nad tím neztratil kontrolu. Když jsem byl malý, vymazal jsem jedné holčičce vzpomínky na její hračku a vzal si ji.“
Musela jsem se zasmát.
„Je to rebel!“ Sice George neví, že je to hláška z nějakého českého filmu a v angličtině to není ono, ale nemohla jsem si to odpustit.
„Neboj, naučíš se to i ovládat. Abys mohl vymazat vzpomínku z dlouhodobé paměti, musíš se na dlouhodobou paměť napojit a trochu si ji prolistovat. Až najdeš vzpomínku, kterou jsi hledal, zkus si představit, že je třeba na listu papíru a ty ho roztrhneš a vyhodíš do koše. Fantazii se meze nekladou. Můžeš si také představovat soubor v počítači, který smažeš.“
„Aha, dobře, ale pořád moc nechápu, jak se mám napojit na tu paměť.“
„Sedni si naproti mě. Dělej jako by jsi mi chtěl vymazat obyčejnou pár minut starou vzpomínku. Když se ti v hlavě zobrazí záběr toho, co se stalo před pár minutami, zkus to vrátit do zadu. Představuj si u toho myšlenku, kterou chceš vymazat a ono tě to k ní dovede.“
„To vám mám vážně vymazat nějakou vzpomínku?“
„Ano, ale prosím nějakou nepotřebnou. Pro začátek úplně stačí, když mi vymažeš, co jsem měl včera na snídani.“
„Dobře.“
George nasadil nepřítomný výraz, vypadalo to, jako by se opravdu ponořil do myšlenek Papilionema. Najednou Papilionem také nasadil nepřítomný výraz. Po chvilce se oba probrali.
„Papilioneme?“
„Ano?“
„Pamatujete si, co jste včera snídal?“
„Proč? Člověče, teď mi došlo, že nepamatuju. Počkej, možná si vzpomenu...“
Vyměnili jsme si s Georgem zmatené pohledy.
„Vůbec nevím, to je zvláštní. Kde jsme to skončili? Musíš si představit, že tu myšlenku mažeš...“
„Ou, počkejte, to už jsme slyšeli.“
„V tom případě ti to jde výborně!“
„Vymazal jsem vám, co jste měl na snídani.“
„Výborně! Asi jsem ti neřekl, že když někomu mažeš vzpomínku z minulosti, nepamatuje si ani poslední chvíle před vymazáním vzpomínky.“
„Uuff! Trochu jsem se lekl.“
„To by pro dnešek stačilo, máš talent Georgi, můžeš jít.“
Trvalo to tak hoďku, byla jsem na George pyšná.
„Jseš dobrej!“
„Ne, lepší jak ty, ale špatnej jsem asi nebyl,“ řekl George s úsměvem.
Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu na tvář, jen tak... On se nejdřív zatvářil dost překvapeně, ale pak se usmál a dal mi pramínek vlasů za ucho.
„Dojdi pro Bijana, prosím.“
„Už jdu,“ odvětil a ještě se na mě usmál na rozloučenou.

Zanedlouho přišel Bijan a také se mu dostalo základní otázky.
„Jaký největší předmět si zvedl?“
„Asi ty dva chlápky včera.“
„Hmm... dobře. Nevím od jaké váhy přesně je další level, takže je dost možné, že už jsi ho překročil včera. Zkus zvednout mě, Alex a tuhle židli. Pokud se dokážeš soustředit na tři předměty zaráz, tak jsi určitě překročil další level.“
Bijan dal ruce před sebe a soustředil se. Najednou jsem ucítila, že mě zvedá. Za chvilku už jsem se vznášela já, Papilionem i ta židle.
„Výborně, Bijane! Teď nás hlavně opatrně polož.“
Uf, žiju, pomyslela jsem si, když se moje nohy zase dotkly země.
„Dojdi teď prosím pro Talii,“ poručil Papilionem.

„Jde to nějak rychle,“ uznala Talia.
„Jste šikovní,“ pochválil nás.
„Takže Talie... Na jak dlouho vkuse dokážeš ovládat něčí pocity?“
„Hmm... nejvíc asi na jeden den.“
„Lidé jako ty dokáží změnit pocity do odvolání. To znamená, že když chtějí, tak se někdo může cítit pořád smutný, dokud to nezruší.“
„Stíny!“ vyhrkla rozčíleně.
„Ano, přesně tak.“
„Zkus mě udělat smutným. Přečti si moje pocity a přepiš je. Představ si, že jsem smutný, dělej, jako když normálně měníš pocity. Poté si ale představ, že už se tak prostě cítím a nestarej se o mě. Už se na to nesoustřeď.“
„Zkusím to,“ řekla Talia.
Talia se soustředila, bylo to vidět, ale když povolila, Papilionem se usmál, a tak bylo jasné, že se jí to nepovedlo. Další dvě hodiny tedy zabral trénink Talie.
„Nevadí, Talie. Každý se vyvíjí jiným tempem. Třeba to přijde ve chvíli, kdy to ani nebudeš čekat, ale princip znáš a vedla sis dobře.“
„Dobře, děkuju,“ řekla Talia.
„Nebuď z toho smutná,“ řekla jsem jí s úsměvem.
„No ráda bych se posunula, ale tak nevadí.“
„Dojdi pro Eithana, prosím.“

„Tak mě tady máte!“
„Na jak dlouho umíš člověka připravit o nějaký smysl?“
„Nó, maximálně na půl hodiny a musím být v jeho blízkosti.“
„Na dalším levelu budeš moct člověka připravit o smysly do odvolání.“
„Hustý!“
„Musíš si představit, že jsi daného člověka třeba naprogramoval a dokud to nezměníš, bude bez smyslů.“
„Zkus to na mně, odstraň mi zrak a pak se přestaň soustředit a ber to jako samozřejmost.“
Trénink Eithana zabral asi dvě hodiny a na konci se mu to už skoro povedlo. Po Eithanovi už nikdo další netrénoval. Papilionem si šel lehnout, musel být unavený. Někteří si šli také lehnout. Já jsem si povídala s Georgem, Eithanem, Sebastianem a Valeriyí o našich schopnostech a tak podobně.

Z pohledu Talie
„Ach jo, asi nebudu ta nejlepší kouzelnice,“ přiznala jsem se Grace.
„Ale notak, musíš tomu dát čas,“ uklidňovala mě.
„Jenže kolik my máme času?!“
Grace se na mě jen usmála a chytla mě za ruku.
„Promiň, jsem protivná, vylívám si na tobě svou zlost, i když za nic nemůžeš.“
„To je v pořádku. Sice nemám tvou schopnost, ale chápu, jak se cítíš.“
Políbila mě a já se hned cítila o něco lépe.