Liga Výjimečných

Nová odhalení

Z pohledu Alex
Ráno mě vzbudil něčí budík na telefonu, což bylo znamení, že musíme vstávat a zase hledat portál. Jeho nalezení mi ale připadalo čím dál, tím víc nemožné. Podívala jsem se na ostatní. Všimla jsem si, že Grace to nejspíš na matraci nevydržela a lehla si k Talii.
„Dobré ráno!“ řekla jsem.
Ostatní mi pozdrav oplatily.
„Hahah! Naše hrdinka to na matraci nevydržela!“ smála se Valeriya a my s ní. „Je tvrdší než kámen a na zemi je zima,“ přiznala Grace a viděla jsem Talii, jak se na ni usmívá.
„Měly bychom si pohnout, kluci jsou nachystaní za pět minut, tak ať na nás nečekají,“ rozhodla Kaya.

„Nemá to cenu, nemůžeme pročesat celé moře!“ slyšely jsme Eithana hned, jak jsme se připojily ke klukům.
„Bude to trvat dlouho no. Ale jak jinak to chceš udělat?“ ptal se Gabriel.
„Těžko říct, ani já nemůžu nic vymyslet,“ řekl Sebastian.
„Když budeme jen sedět a mluvit, tak nic nenajdeme. Nevím, jak vy, ale já jdu raději hledat,“ pronesla jsem a odkráčela jsem z pokoje. Ostatní se přidali, opět jsme se rozdělili a pátrání pokračovalo.

„Ta paní vypadá docela mile, zkus jí dodat trochu důvěry a zeptáme se jí na pár věcí,“ řekla jsem Talii.
„Talie? Vnímáš?“
„Ehm... jo, jasně. Jaká paní?“
„Takže nevnímáš!“ řekla jsem se smíchem.
„Jen jsem se na chvíli zamyslela.“
„Tak zamyslela, jo? Já myslím, že se nám tu někdo zamiloval!“ Já jí to prostě musela oplatit.
„Ale to né,“ řekla, ale bylo vidět, že jsem trefila do černého.
„Sice nemám tvoje schopnosti, ale za ty léta čtení myšlenek poznám, když někdo lže,“ nenechala jsem se odbýt.
„Nejdřív vyslechneme tu paní, ne?“
Tak jsme provedli menší neúspěšný výslech a já se vrátila k tématu, zatímco jsme pokračovali v cestě.
„No tak, Talie, kdo to je?“
„To není důležitý.“
„Jsme přeci kamarádky! Jestli nechceš, aby to věděli ostatní, tak mi to pošeptej a já to nikomu neřeknu, přísahám!“
„Ale já vím, že bys to nikomu neřekla, jen...“
„Jen co? Jestli je to George, tak přiznávám, že je to blbý, ale i tak bych to ráda věděla,“ řekla jsem tak, aby mě nikdo jiný než Talia neslyšel.
„Vážně to chceš vědět?“
„Ano!“ vykřikla jsem trochu moc nahlas a hned jsem slíbila, že už budu potichu.
„Je to... Grace...“
„Počkat, co?“ nechápala jsem.
„Včera jsme si daly pusu,“ vylétlo z ní ještě.
„Ty jsi...“
„Jo, ale pšššt, zatím to nemusí vědět všichni,“ pokárala mě.
„A ona?“
„Vlastně nevím, jak se to stalo. Přišla za mnou v noci. Nemohla na té matraci usnout a všimla si, že se mi zdá noční můra,“ šeptala Talia.
„Wow, to jsem nečekala. Moc vám to přeju!“
Talia se usmála, moje reakce ji potěšila.
„Díky, ale sama nemám jasno v tom, co mezi námi je, tak to prosím nikomu neříkej.“
„To chápu, v pořádku. Mlčím jako hrob.“
„Ale oddechla sis, že se mi nelíbí George, že jo?“ řekla se škodolibým úsměvem.
„Možná trošku,“ přiznala jsem.
Najednou na nás zavolal George, který stál o několik metrů dál.

„Právě mi volal Eithan. Gabriel měl vizi o nějakém muži, prý by mohl být něco jako strážce portálu. Pátrat tedy už budeme pouze na souši a pouze po tomto muži.“
„Výborně, konečně jsme se nějak posunuli!“ vykřikla Valeriya.
„Máme nějaký popis toho muže?“ křikl Sebastian, který šel o pár metrů za námi společně s Valeriyí.
„Starší pán, okolo šedesáti let, nejspíše podivín.“
„Aspoň něco,“ řekla Talia, ale všichni jsme za tu dobu, co tady jsme, viděli spoustu lidí, odpovídající tomuto popisu.
Naše schopnosti tedy znovu běžely na plné obrátky a my pilně hledali toho muže.

Za chvíli se k nám připojila i naše „námořní jednotka,“ jak jsme jim říkali a rozdělili jsme se po dvojicích. Můj prvotní plán byl připojit se k Talii, ale došlo mi, že bude nejspíš s Grace, a tak se i stalo. Vyšel na mě zase George.
„Alex,“ řekl opatrně, „asi z toho nejsi moc nadšená, ale budeme hledat spolu.“
„Ne, tak to není. Mám tě ráda... Jen je toho na mě teď moc.“
„Dobře,“ řekl a poté nastalo trapné ticho.
Nakonec jsme se bavili o věcech jako je počasí, naše schopnosti a tak dále. Nebyl to žádný hluboký rozhovor, ale aspoň už nebylo ticho.

Z pohledu Talie
„Ahoj Grace!“
„Ahoj!“
„Jak ses měla?“
„Hmm... nic moc. Už nechci žádnej člun ani vidět!“
„To si umím představit.“
„Aspoň, že jsem se nakonec dobře vyspala,“ prohodila a usmála se na mě.
„Já... jen teď nevím, co mezi námi vlastně je nebo není...“
„Já jsem na holky a líbíš se mi. Jak to máš ty?“ řekla narovinu.
„Stejně.“
„To znamená, že spolu teď chodíme?“
„Jo!“
Už nic neřekla a znovu mě políbila. Myslely jsme, že tu nikdo z týmu není, ale když jsme se od sebe odtáhly, uviděly jsme Valeriyi a Kayu.
„Ehm... Sem jste měly jít vy? M-my jsme to asi spletly. Nechtěly jsme vás rušit,“ řekla Kaya.
„N-ne, v pohodě. Ehm, to je trochu trapas. Chtěly jsme vám to říct, ale vlastně spolu chodíme tak jednu minutu,“ vykoktala jsem.
„Jo, my to slyšely. Abyste nás nepochopily špatně, vůbec nám to nevadí, jen jste nás překvapily,“ řekla Valeriya a Kaya souhlasně přikyvovala.
„V týmu lidí se superschopnostmi se asi nic neutají,“ uznala Grace se smíchem.
„To asi ne. Tak my jdeme hledat,“ uzavřela to Kaya s úsměvem.

„Tak už to ví Kaya a Valeriya a ani to nebolelo!“ prohlásila Grace.
„A Alex, řekla jsem jí to...“
„Dokonce!“
„Jen se bojím, že je to všechno moc rychle...“
„Neboj se. Jo, bylo to rychlý. Ale jak jinak, když ty víš, co přesně cítím a já vidím tvoje sny? My nejsme normální... a náš vztah asi taky nebude normální. Myslím, že bude stejně výjimečný jako my.“
„Máš pravdu, uklidnila jsi mě. Jen se fakt bojím, že o tebe přijdu. Přeci jen, máme docela rizikové povolání.“
„My to zvládneme,“ řekla s jistotou, která mi dodávala sílu.