Liga Výjimečných

Osvobození

Z pohledu Alex
Nejdřív jsme se stavili v místní nemocnici. Vzali jsme pár obvazů a ošetřili jsme Valeriyi a Bijana. Ukázalo se, že máme jako poloviční mimozemšťani opravdu větší výdrž, za chvíli Bijan dokonce běžel!
Byla jsem zesláblá, ale musela jsem také běžet. Dostali jsme se ke stroji, který opravdu vypadal jako velký mixér. Okolo bylo jakési ochranné sklo, dočetli jsme se, že nás ochrání před ztrátou schopností. Vlezli jsme si tedy za ně a Sebastian se ujal řídící desky. Nastavil vzdálenost, na kterou bude stroj odstraňovat schopnosti a zmáčkl velké zelené tlačítko. Stroj se rozjel a za chvíli jsme zažili velkou světelnou show.
„Půlka tu musí zůstat a hlídat, druhá půlka půjde na Planetu Světla,“ usoudil Sebastian. Rozdělili jsme se tedy na skupiny, po kterých jsme později hledali vynálezy. Moje skupina zůstala u stroje, protože se mi zatočila hlava a musela jsem si na chvíli sednout.

Z pohledu George
Běželi jsme dál, portál na Planetu Světla je někde tady v zámku, jenže nevíme kde. Po chvíli hledání jsme ho konečně našli. Na druhé straně stála další armáda Stínových lidí.
„Vyřídili jsme celou armádu vašich lidí a odebrali jsme jim schopnosti, teď leží v bezvědomí. Buď to půjde po dobrém a nebo po zlém!“ řekl jsem.
„No to chci vidět! Parta pěti děcek!“ smál se nám jeden z nich. V tom je Bijan všechny zvedl a praštil s nimi o zem, to na ně udělalo dojem. Tihle Stínoví lidé měli nejspíš za úkol hlídat otroky - Lidi Světla. Nebyli tak schopní jako první armáda a bylo jich méně. Stejně ale chtěli bojovat, nevzdali se. Škoda, že Alex teď nemůže to kouzlo zopakovat, nemá na to už sílu, hned by to šlo lépe. Naštěstí tu máme Valeriyi, která je všechny trochu sežehla a byl klid.

„Dobře, dobře, vzdáváme se, jen nás neupalte za živa!“ prosili.
Tak jsme armádu asi o dvě stě dalších vojácích dostali na druhou stranu portálu, kde se o ně postarala druhá půlka naší party. Na této planetě je naše biologická rodina... Lidé Světla byli schovaní, ale když viděli, že se žádný boj nekoná, vylezli. Začali se radovat, usmívat se. Všichni se kolem nás shromáždili. Něco na nás volali, nejspíš to bylo „děkujeme,“ ale nevím to jistě, mluvili jejich řečí. Zdá se, že tohle je zase hlavní město jejich země nebo aspoň to, co z něho zbylo. Lidé zde byli vyhublí, měli všude po těle modráky a jizvy.

Najednou uvidíme, jak z dálky běží skupinka dvaceti lidí, deset mužů a deset žen. Doběhnou až k nám, stojí asi dva metry od nás a brečí a smějí se zároveň. Jsou to slzy štěstí, každému z nás už to teď muselo být jasné, jen jsme tomu nedokázali uvěřit.
„Georgi?“ promluvila jedna z těch žen.
„M-mami?“ řekl jsem a cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza.
„Ano, to my jsme vaši rodiče!“ řekla a usmála se ještě víc. V jednu chvíli mě napadlo, jestli to není past, podíval jsem se na Valeriyi a ta se jen usmála. Nebyla to past.
„Kde máte zbytek?“ zeptala se opatrně žena z dlouhými hnědými vlasy a s hnědými oči, přesná Talia.
„Nebojte, jsou na druhé straně, hlídají přístroj se schopnostmi,“ oznámil jsem.
Teď už se každý z nás rozběhl za svými rodiči, aby je mohl obejmout, všichni jsme brečeli i lidé kolem nás brečeli.

„Určitě ještě zbyli nějací Stínoví lidé na zemi, pojďme rychle na druhou stranu, ať jim můžeme pomoct,“ řekl můj táta.
Prošli jsme portálem a doběhli ke stroji. Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy Sebastian střelil jednoho ze Stínových lidí do nohy.
„Začali se probouzet!“ křikla na nás Alex a pak se zasekla, protože uviděla, že nejsme sami. Pomohli jsme jim přeprat těch několik odvážlivců, kteří sem šli.
„Pořád chodili další a další, ale myslím, že už jsme všem vzali schopnosti. Nejspíš ale budeme muset preventivně pročesat Ze...mi...“ Také se zasekl.
„Sebastiane!“ zavolal na něho jeho táta.
„T-tati?!“ zvolal Sebastian.
Objímání tedy opět pokračovalo.
„Omluvte mě prosím,“ řekl jsem rodičům a přišel k Alex.
„Těší mě, já jsem George, to asi víte, ale chci vám říct, že chodím s Alex,“ řekl jsem kostrbatě jejím rodičům a podal jim ruku.
„Potěšení je na naší straně, Georgi!“ řekla její matka. Alex mě z ničeho nic políbila, přímo před nimi, bylo to krásné. Nevím, co bych bez ní dělal, měl jsem hrozný strach, když byla v bezvědomí.
Opodál jsem viděl Sebastiana, jak oznamuje, že chodí s Valeriyí.
„Já a Talia spolu chodíme,“ oznámila Grace. Jejich rodiče to očividně nečekali, ale vzali to dobře. Každého z našich rodičů mrzelo, že s námi neprožili naše dětství, ale zároveň byli rádi, že se s námi zase shledali, protože o tom jistě už pochybovali.  Pro jednou náš život nevypadal jako horor, ale jako pohádka s dobrým koncem. Je také zajímavé, kolik z nás si v týmu našlo svou lásku.

„Musíme všem našim lidem vrátit schopnosti,“ řekl Sebastianův táta. Odešel i se Sebastianem k řídící desce stroje a dali se do zjišťování, jak můžou schopnosti vrátit.
„Vracení schopností není jen tak, musíme se postarat o to, aby byla každá schopnost vrácena původnímu majiteli,“ vysvětlovala Valeriyina máma, která vypadala opravdu jako Valeriya.
„Jsme na vás hrozně pyšní!“ řekl Bijanův táta.
„Můžu se na něco zeptat?“ nadhodil Eithan.
„Ano, jistě,“ odpověděla jeho matka.
„No zní to trochu trapně, ale... Jak se jmenujete? A jak se jmenujeme my?“ řekl to a všichni se zasmáli.
„Ty se jmenuješ Eithan, je nám jasné, že byste si na nová jména nezvykli. Navíc nám došlo, že ať budete žít na Planetě Světla nebo na Zemi, pořád jste to vy, pořád jste stejní a nemá cenu přejmenovat vás.“
„Uf! To jsem si oddechl!“
„Když jsme u těch trapných jmen... Co se stalo s Adamem? Je tady někde?“ zeptala jsem se.
„Alex...,“ začal George, chytil mě za ruku a podíval se mi do očí, „...už není mezi námi,“ dokončil větu.
Znova jsem se rozbrečela, ale slzy štěstí to opravdu nebyli. Možná se přidal na špatnou stranu, ale pořád pro mě něco znamenal. Byl mojí první láskou... George mě objal, rodiče se jen nechápavě dívali.
„Upřímnou soustrast,“ řekli po chvíli a ostatní se přidali.

„Už jsme na to nejspíš přišli!“ zavolal na nás po chvíli Sebastian.
„Nejspíš?“ řekla Kayina máma.
„Určitě!“ radoval se Gabriel, který měl právě vizi.
„Kdo chce jít jako první?“ zeptal se Sebastianův táta.
Nikdo se k tomu nechtěl sobecky hrnout, ale každý se těšil na svou schopnost. Nakonec vyslali jako první maminku Gabriela. Netrvalo to snad ani hodinu a všichni rodiče měli své schopnosti.
Teď už jen zbývá dát tenhle svět do pořádku. Vrátit všem schopnosti; postarat se o Stínové lidi, tudíž založit Světelnou armádu; opravit zničené domy a pomoct lidem na Zemi.