Liga Výjimečných

Nový přírůstek

Dny ubíhaly celkem rychle, nenudila jsem se, ale nikam jsme se neposunuli. Stihla jsem si prohlédnout Big Ben, London eye, Buckinghamský palác a mnoho dalších věcí. Měla jsem ale výčitky svědomí, že nikdo další nepřijel a my se je nesnažíme hledat.

Až sedmou noc, co jsem byla v Londýně jsme zaslechli zvuk klíčů v zámku. Jako první ke dveřím přispěchala slečna Haleová, která je poslední dobou úplně všude a hned naši návštěvu kontrolovala. Když se mi na ně naskytl pohled uviděla jsem usmívající se dívku, s dlouhými tmavě hnědými vlasy a tmavě hnědýma očima. Vedle ní stála žena se světle hnědými vlasy a zeleno-hnědýma očima v bundě, protože přes noc byla venku zima. Hned jsme se s nimi přivítali a šli jsme jí ukázat pokoj. Jmenuje se Talia, je ze Španělska, má 15 let a ovládá pocity. Byla tu z nás zatím nejmladší. Všechno se to zase opakovalo - ukázka fotek, odpovídání na otázky a podobně.
Najednou se Talia zeptala: „Jak se vlastně stalo, že stíny oživly?" S Georgem jsme si vyměnily zvědavé pohledy. Také jsme se o tom bavili, ale pak jsem se nejspíš nechala unést Londýnem a zapomněla na to. Úplně jsem se za sebe styděla.
„To nikdo neví," odvětila rychle.
„Jak vaši prarodiče tedy přišli na ty proti-stínové baterky, když ani nevěděli, kde se stíny vzaly?" zeptala jsem se odvážně.
„To opravdu nevím, ale doufám, že je nechceš zpochybňovat. Můj dědeček byl skvělý člověk a velmi nadaný!" zvýšila hlas.
„Promiňte, jen se ptám..."
Její reakce nás všechny udivila a donutila přemýšlet. Chtěla jsem si o tom promluvit s Georgem a Talií, ale pan Bednář, paní Haleová a slečna Rosa byli teď opravdu všude, jako by nás sledovali.
Řekli jsme tedy, že jdeme Talii provést po Londýně. Nejdříve se nám vnucovali, že půjdou s námi, ale odpověděli jsme, že se chceme bavit o teenegerských věcech a rovnou jsme se jí zeptali, jestli někoho má. Uvěřili nám to.

„Děje se tu něco divnýho," spustil George.
„To už nějakou dobu," řekla Talia.
„Nejde ale jen o stíny, jde i o ty tři," přidala jsem se.
„Já vím, tohle já poznám. Neumím pocity druhých jen ovládat, měnit, ale i cítit."
„A?"
„Všichni jsou nervózní, při každé otázce o něco víc."
„Toho jsem si všiml taky," zasmál se George.
„A taky cítím, že je tady někdo zamilovaný, že Georgi?" vysmála se mu Talia.
George se na ni zamračil a už už chtěl něco říct, když jsem je přerušila: „Klid lidi, hádky nám to neulehčí. Musíme zjistit, o co tady jde a musíme do toho jít společně."
Oba se mnou souhlasili a usmáli se na sebe, snad už se hádat nebudou.
„Podívej se do jejich myšlenek."
„Co když to nějak zjistí?"
„Vymažu jim paměť."
„Já zařidím, aby byli uvolněnější a tolik nás nepodezírali."
„Taky bychom mohli prohledat tu pracovnu."
„Vkrademe se tam dnes v noci!"
A bylo dohodnuto.

Přišlo nám, jako by se zastavil čas, tak moc jsme se těšili na průzkum pracovny. Hned, co jsme se vrátili do domu, nespustili z nás oči. Dali nám trochu prostoru až poté, co si Talia pohrála s jejich pocity. Paní Haleové jsme ukradli klíče od pracovny, ani si toho nevšimla.

Zhruba ve dvě ráno, když naši „instruktoři“ spali, jsme se s Georgem a Talií sešli na chodbě. Pracovna byla v přízemí, takže jsme museli tiše sejít schody. Dům byl opravdu starý, a tak schody vrzaly. Už jsme byli dole, když se nad schody objevila paní Haleová.
„Co to děláte, smím se zeptat?“
„Měla jsem žízeň, ale bála jsem se jít sama, a tak jsem vzbudila Talii a omylem jsme vzbudily i George.“ Nic lepšího jsem v tu chvíli nedokázala vymyslet. Talia měla pokoj se mnou napůl, tak to snad trochu dává smysl. Nejspíš si ale všimla, že jí chybí klíče od pracovny a proto nám nevěřila ani slovo.
„Máte bojovat proti stínům... Opravdu se bojíte sama sejít po schodech?“ pronesla podezíravě.
Začala jsem něco drmolit a všichni tři jsme se k ní přiblížili. Talia ovlivnila její pocity a ona mi můj strach uvěřila. Dovedli jsme ji zpátky do její ložnice. George jí pro jistotu vymazal paměť. Než se vzpamatovala, byli jsme pryč. Tentokrát jsme už věděli, který schod vrže nejvíc a povedlo se nám už nikoho nevzbudit. Tiše jsme otočili klíčem v zámku, vešli dovnitř a zavřeli za sebou. Rozsvítili jsme baterky a začali prozkoumávat. Otevřeli jsme všechny šuplíky, ale nenašli jsme nic nového.

„Hele, je tady nějaká zamčená skříňka,“ pošeptala nám Talia. Vypadalo to jako malý noční stolek, horní šuplík byl prázdný a dvířka pod ním opravdu zamčená.
„Vsadím se, že pokud se tady dá něco najít, tak je to v té skříňce,“ usoudila jsem.
„Vracet se nahoru k paní Haleové pro klíč je moc riskantní,“ řekl George.
„Tak jak to chceš odemknout?“ zamračila jsem se.
Když jsem to dořekla, zadíval se na Talii.
„Co je?“ koukla na něj Talia.
„Je to ten nejotřepanější trik, ale můžeme to zkusit za pomocí pinetky, co máš ve vlasech.“
„To nemyslíš vážně?“ zasmála jsem se.
„To tedy myslím!“