Sentiment (Frostiron)

11. Mezi temnotou a světlem

Vysvětlit Yggdrasil někomu, kdo nikdy neprocházel mezi jeho větvemi a nekoupal se v jeho energii, nelze.

Lokiho magický potenciál snad v Devíti světech neměl konkurenci a mladý mág si toho byl moc dobře vědom. Ne každý je schopen vůbec nahlédnout, natož prozkoumávat Světový strom. On se však naučil využívat energie, jež na tomto místě proudila, a s její pomocí dokázal cestovat mezi světy.

Ale spadnout přímo do nitra Yggdrasilu se nedalo rovnat ničemu, co zatím zažil. Když se tehdy pustil z Bifröstu, doufal ve smrt, jež by přinesla klid do jeho rozbouřené duše.

Nestál o to, co přišlo, když ho pohltil Yggdrasil. Žilami mu kolovala enormní síla, jíž nikdy nemohl zvládnout. Jindy milostivá magie, na níž se dennodenně obracel, najednou nesloužila v jeho prospěch. Síla a moc ho pomalu zabíjely a léčily zároveň, svíjel se v neskutečné agónii.

Všechno bylo špatně. Viděl zvuky, slyšel barvy, mohl se dotýkat vůní. Prázdnota naplněná jasným světlem.

Netušil, jak dlouho existoval v prostoru u samotných kořenů, kdy mu ochraptěl hlas, až nakonec přestal křičet úplně a z jeho hrdla nevycházely žádné zoufalé prosby o pomoc.

Nevěděl, jak dlouho tam byl, než ho z toho místa vytáhl Thanos.

Jeho samozvaný zachránce však nedělal nic bez důvodu. Znal jeho slabiny, věděl, kým – čím Loki je, jako jeden z mála si uvědomoval jeho moc.

A bůh brzy začal přemýšlet, jestli by nebylo lepší, kdyby z Yggdrasilu nikdy nevyvázl. Thanos přišel s novými muky, které nikdy neustávaly.

Loki toužil po smrti. Po sedmém zmařeném pokusu přestal počítat a brzy se i snažit. Šílený Titán ho potřeboval živého, nedovolil, aby zemřel, a s každým pokusem o ukončení utrpení přišla jen další, horší muka.

Bůh sebou cukl a otevřel oči, vymanil se z vlivu proudů magie, které ho donutily vzpomínat. Na krátký okamžik ztratil sebekontrolu, zíral před sebe s rozšířenýma očima a zatínal nehty do dlaní tak silně, až mu po zápěstí začaly stékat pramínky šarlatové krve.

Nejsi v nicotě. Nejsi v temné chladné kobce. Je to jenom Helicarrier a cela S.H.I.E.L.D.u, jsi na Midgardu, připomněl si v myšlenkách.

S hlubokým nádechem uvolnil pěsti. Stačila mu jedna myšlenka, aby se jeho dlaně zahojily a krev zmizela, jako kdyby se tohle nikdy nestalo.

Střelil pohledem ke kamerám, přemýšleje, jak velká je šance, že mu Avengers nevěnovali pozornost, když se přestal ovládat.

Opatrně se postavil, pro všechny případy se přidržuje skla. Sotva stál rovně, přešel do stavu, jenž si udržoval po desetiletí. Dýchal pravidelně, z očí se nedalo nic vyčíst, ve tváři kamenná maska s nádechem krutosti. Jeho postoj vyzařoval jistotu a nadřazenost, aniž by cokoli z toho opravdu cítil.

Vzpamatoval se ve správný čas, neboť za pár minut se dveře místnosti pomalu otevřely a dovnitř proklouzla malá známá postava.

Loki k tomu muži obrátil celou pozornost a pomalým rozvážným krokem přistoupil blíž ke sklu, aby měl lepší výhled.

Vidět Anthonyho po tolika letech ho ničilo. Byl stále stejně krásný, o tom nehodlal pochybovat, možná ještě krásnější. Pod trikem se mu rýsovaly svaly, hnědé oči si stále držely svůj neposedný a zvídavý lesk, byť se v nich teď zračila i únava a bolest. Stále by se vydržel dívat do Anthonyho očí staletí, aniž by jej ten pohled omrzel. Tmavé vlasy téže barvy, jaké měly jeho oči, se na konečkách jemně vlnily, a on zatoužil vjet do nich rukama a pohrávat si s nimi.