Sentiment (Frostiron)

20. Ástin mín

„Loki?"

„Hmm."

„Lokiii." Tony se svým přítelem zatřepal, aby ho probudil, ale bylo to asi jako pokoušet se přinutit spící kočku, aby vám věnovala pozornost. Naprosto k ničemu.

„Mhh," zabručel bůh do polštáře. Schválně se schoulil víc do sebe, černé vlasy rozházené všude okolo hlavy. „Já spím."

„Ale já jsem vzhůru, takže nebudeš spát." Znova s ním zatřepal, až se mu ho nakonec podařilo přetočit na záda, jenže mág si s tichým zaskučením přehodil paži přes oči. „Kdybys spal, tak bys mi neodpovídal. Navíc jsi říkal, že seš bůh. Nevydržíte být vzhůru věčně?"

Loki potichu vzdychl a s rukou stále přes oči pomalu zamrkal. Už se smířil, že se nevyspí alespoň následujících několik hodin, tedy pokud by na svého smrtelníka nepoužil magii, aby ho uspal, ale nebyl si jistý, jestli mu to kázání druhého dne ráno stálo za to. „I my máme své limity. A nikdo nepočítal s otravnými smrtelníky, kteří nám nedají pokoj neustálým proudem otázek a proseb."

Slyšel v Tonyho hlase úsměv, když odpovídal. „Ale ty to miluješ, neříkej, že ne."

Sundal si ruku z obličeje a položil ji na polštář, aby se na vynálezce podíval s povytaženým obočím. „Miluji?"

„Samozřejmě. Kdo by mě mohl nemilovat?"

Mág se potichu zasmál. Využil jejich pozice, aby se zvedl na loktech a jemně Tonyho políbil na čelo, aniž by věnoval pozornost jeho hraně ublíženému výrazu, když nedostal pusu na rty. „Co je tak důležitého, že jsi mě kvůli tomu musel budit?"

I ve tmě, která pohlcovala ložnici, viděl, jak se mu hnědé oči zatřpytily, když si vzpomenul, proč ho vlastně rušil ze spánku. „Pamatuješ, jak jsi mi dneska –" na chvíli se zarazil – „teda vlastně už včera říkal, že mi někdy povíš o Jötunech?"

Věděl, kam tohle vede, ale stejně se zatím neptal. „Ano?"

„Už je někdy?"

„Vážně jsi mě vzbudil, jenom abych ti vyprávěl o Mrazivých obrech?"

Jen se na něj zaculil, ani se nesnažil vypadat provinile. Koneckonců, Loki už se naučil, že Tony nemá rád, když o něčem neví, a napínat ho něčím, jako jsou příběhy o úplně jiné rase, aniž by mu něco doopravdy pověděl... to pro něj bylo jako mučení. „Můžu za to, že vždycky, když vyprávíš, vytváříš magický projekce?"

S posledním povzdechem do Tonyho strčil, aby ho odsunul na stranu. Posadil se, zády se opíral o čelo postele, a než se nadál, Tony se přetočil a spokojeně uvelebil tak, aby měl svou hlavu v mágově klíně.

„Jsem si jist, že o Jötunheimu, domovu Jötunů, Mrazivých obrů, jsem ti již vyprávěl. Ale jak tě znám, vezmu to od začátku."

„Hele!"

Loki se potichu zachechtal jeho dotčenému ohrazení a pravou rukou mu prohrábl vlasy, aby ho uklidnil. „Co se týče rozestavení v Yggdrasilu, už víš, že Midgard se nachází uprostřed." Provedl téměř nepatrné gesto levou rukou, aby nad Tonyho hlavou vytvořil projekci světového jasanu se všemi světy zařazenými v jeho větvích a kmeni, která zářila jemným bílozeleným světlem. „Jötunheim se nachází ve stejné rovině, ovšem na rozdíl od Země není ve středu Yggdrasilu, ale na jedné z jeho větví, východně od Midgardu."

„Je jedno, kolikrát mi to vysvětlíš, stejně asi nikdy nepochopím, jak je ve vesmíru obrovský strom spojující devět různých světů, ale vlastně doopravdy ten strom ani není."