Sentiment (Frostiron)

31. Bezpečné

Loki za tu dobu, co ho znal, řekl už spoustu pitomostí, ale tahle se řadila mezi prvních deset, které od něj kdy Tony slyšel. Několikrát pomalu zamrkal a v duchu si zopakoval jeho slova, přemítaje, jestli slyšel správně.

A podle bohova vážného výrazu opravdu slyšel správně.

„Co za pitomost je zase tohle?" zasykl.

Loki údivem lehce pootevřel pusu. „Prosím?"

„Myslím to vážně," nedal se Tony. „V podstatě jsi mi potvrdil, že mě pořád mi – že ti na mě pořád záleží, ale zároveň tvrdíš, že mi nemůžeš říct, co přesně vedlo k tomu, že jsi mě tehdy opustil. A sám jsi přiznal, že kdybys mohl, tak bys přišel. Tak mi pověz, princi –" to slovo vyprskl se znechucením – „co se sakra stalo, že tě to donutilo zmizet na dvacet let, protože já už z toho pomalu šílím. Nemám ponětí, jak si tvoje slova přebrat, nebo jestli se snad mýlím, protože poprvé po dlouhé době jsem si dovolil doufat. Protože bych nikdy neřekl, že to, co jsem tehdy cítil, budu cítit znova, ale mám pocit, jako kdybych opět našel, co mi dlouhou dobu chybělo. Takže už sakra mluv, protože začínám panikařit a vůbec se mi to nelíbí."

Měl blízko k panickému záchvatu. Dech se mu zrychlil a hrozilo, že si jeho zachráněné srdce prorazí cestu skrz obloukový reaktor, jak zuřivě bilo.

Jenže pak zčistajasna na svých rtech ucítil ty Lokiho. Zalapal po dechu, otvíraje ústa. Nestačil ani zpracovat, že ho mág políbil, když ucítil dotyk Lokiho magie a v hlavě se mu promítl nový obraz, úplně jiný od toho, co se odehrávalo teď.

Věděl, že je něco hodně špatně už v okamžiku, kdy se jeho nohy dotkly půdy Ásgardu. Cítil to ve vzduchu. Jindy klidné hory náhle pulzovaly nebezpečnou energií, která mu rozechvívala celé tělo.

Veselá uvolněná nálada ho okamžitě přešla a nahradila ji obezřetnost. Lehce se přikrčil. Stačil mu jeden letmý pohyb rukou a v pravé ruce se mu objevila dýka, zatímco tu levou natáhl lehce před sebe, připravený použít svou magii na obranu.

„Radil bych ti to odložit, Loki."

Ztuhl na místě, srdce se mu zastavilo a tělo polil ledový pot. Dýka mu vypadla z ruky a se zařinčením se odrazila o kamenitou cestu.

Ví to. Panika se šířila jeho myslí, zabraňovala mu racionálně myslet a soustředit se. Nebyl schopný udržet svůj výraz na uzdě, věděl, že je jeho tajemství prozrazeno.

„Otoč se ke mně čelem, Loki." Ne žádost. Rozkaz.

Pomalu, mechanicky se otočil na stranu. Hlavou mu létaly miliardy nápadů, jak se z tohohle vylhat, jak utéct a zmizet, ale každičký z nich byl okamžitě zamítnut, když zvedl pohled a octl se tváří v tvář se svým otcem. „Jak?" hlesl. Nemělo by cenu popírat, na to tohle setkání bylo až příliš načasované a Ódinův výraz až příliš pohrdavý.

„Nikomu neuniklo, jak často se vytrácíš." Lokimu přejel mráz po zádech, když slyšel nebezpečný tón Ódinova hlasu. „Stejně jako že se skrýváš před Heimdallovým zrakem. Stačilo jediné malinké uklouznutí, aby tě našel."

Na kratičký okamžik si vybavil chvíli, kdy byla jeho mysl pohlcená žárem a vášní, chvíli, kdy se jeho a Anthonyho tělo proplétaly tak spletitě, že nebylo schopno říct, kde který začínal a kde končil. Na chvíli, kdy jediné, co na sobě Anthony měl, byl prsten, který sliboval, že bude navždycky jeho. Na chvíli, kdy se nechal natolik unést momentem a emocemi, že svou magií rozmetal jejich ložnici napadrť.