Sentiment (Frostiron)

5. Podlehnout myšlenkám

Teleportační kouzlo použil několikrát a i přes zastřenou mysl si jedna jeho část uvědomovala, jak je důležité zamaskovat stopy po magii, ovšem sotva se objevil ve vyhrazené místnosti své podzemní skrýše, zhroutil se na zem a tak tak zvládal dýchat.

To nebylo možné. Nemohlo to být možné. Jak? Osud se mu vysmíval přímo do tváře, když proti němu postavil jeho.

Teď s ním má bojovat, je jeho nepřítel. Proč jen nenechal Clinta, aby mu neřekl o Avengerech více? Mohl se připravit na to, co přijde, mohl to alespoň zkusit.

Proč zrovna teď?

Bylo to jako zlý sen, až na to, že se mu nic z toho nezdálo.

Vzpomínky, které celých dvacet let potlačoval, se vynořovaly na povrch a míhaly se jeho hlavou, nedokázal je potlačit ani zahnat, mohl si je jenom bolestivě připomínat.

Třásl se a zrychleně dýchal, oči zavřené. Snažil se získat kontrolu nad svými myšlenkami a tělem. Byl mistr klamu, neumět dávat najevo slabost a city patřilo k jeho dovednostem, které vypiloval k dokonalosti. A ten jediný smrtelník ho tak vykolejil pouze pohledem a několika slovy.

Jenomže Anthony Edward Stark nebyl obyčejný a on to moc dobře věděl. Ale snad v životě by ho nenapadlo, kdo se za tím železným brněním skrývá.

Prudce se vyhrabal na nohy a trochu zavrávoral, musel použít žezlo jako opěru, ovšem okamžitě se sebral. Mávl rukou a stěna před ním zprůhledněla. Když vešel do provizorní laboratoře, kde navzdory dnešní akci přetrvávalo několik lidí – nemohl přeci vzít všechny –, tvář měl opět ledově chladnou. Nehodlal riskovat, že by ho, ať už pod vlivem Kamene mysli nebo při vědomí, někdo viděl zranitelného.

Někdo další, opravil ho jakýsi dotěrný hlásek v koutku jeho mysli.

Svou skrýš měl skvěle zařízenou, technické vymoženosti mu nechyběly. I kdyby neměl znalosti, byl velmi chytrý a s midgardskými přístroji se naučil rychle manipulovat.

Od jednoho z počítačů téměř doslova odhodil agentku a najel si na složku s informacemi, které měli. Jedna z nich obsahovala potenciální zdroje energie, kde nechyběla nejvyšší budova města – Stark Tower.

U Ódina, jak tohle mohl přehlédnout? Jak mu to nemohlo dojít?

Tolik se soustředil na své plány než ty Thanosovy, že přehlédl něco tak neskutečně banálního. Něco, co doslova zářilo na míle daleko, neslo to jméno jediného pozemšťana, který se mu vryl do paměti, a on to neviděl.

To byl opravdu tak neskutečně nepozorný a nevšímavý?

Tok jeho myšlenek přerušil doktor Selvig, který zůstal ve skrýši a pracoval na výzkumu. „Pane!" přispěchal k němu. „Jak dopadla akce?" Rozhlížel se, jako by mohl spatřit ostatní.

„Dospěla k nemilému konci," odvětil zdánlivě klině. Jako někdo, kdo je neskutečně nad věcí, byť přišel o polovinu vojáků. „Avengers prokázali překvapivou výdrž."

Lež; prostě zbaběle utekl a nechal je tam, ani se nepokusil kohokoli vzít s sebou. Ne že by to měl v plánu, radši pracoval sám, ale přinejmenším do určitých chvil některé z těchto pozemšťanů potřeboval. Upřímně, radši snesl dočasné nepohodlí a spolupracoval, zrovna v tuto chvíli to pro něj bylo výhodnější.

„Zajali i Clinta?"

„Podcenil své síly proti té Rusce." Odfrkl si. Přitom ji tak dobře znal. A vlastně možná to byl jeden z důvodů, proč jejich souboj dopadl, jak dopadl. Ve skutečnosti to čekal. Věděl, že až se proti Natashe postaví, prohraje.