Sentiment (Frostiron)

9. Stíny let minulých

Všimla jsem si, že v téhle kapitole je nějaký zvýšený počet sprostých slov, takže tedy připisuji varování. Omlouvám se, jestli to někomu vadí. :'D
(S každou novou kapitolou zjišťuji, že neumím psát názvy kapitol. Ne vážně. Ve výsledku nad tím strávím snad více času než nad psaním. xD)

Než se kdokoli mohl zeptat, co přesně tím Natasha myslí, agentka spustila kamerovou nahrávku. Záznam začínal ve chvíli, kdy oba přiběhli do podzemních garáží. Tony si nebyl jistý, jestli bylo dobře, že kamera nezaznamenávala zvuk, nebo mu to naopak přitížilo.

Stark se znova díval, kterak on sám klečel před Lokim, jenž mu tlačil hrot žezla do zad. Pohyby Lokiho rtů nikomu neunikly, taktéž nevěřícně šokovaný výraz, který se mu zračil ve tváři. A když si Tony odklopil masku a Loki zděšením couvl – couvl –, miliardář věděl, že tohle se bude zatraceně špatně vysvětlovat. Zvlášť, když ze záznamu šlo jasně vidět, že nechal Lokiho jen tak zmizet.

Nahrávka se zastavila a objevilo se tlačítko pro opětovné přehrání, ale tou dobou se už o obrazovku nikdo nestaral. Všichni obrátili pohledy na Iron Mana, zatímco on hleděl na stůl a snažil se zklidnit dech a soustředit se.

Natashin hlas byl zdánlivě klidný, ovšem to ho činilo ještě mnohonásobně nebezpečným. Zněla jako šelma na lovu, jež si brousí drápy o kameny, aby tím zastrašila nebohou kořist zahnanou do kouta. „Mluv. A hned. Nechal jsi ho jít."

Do prdele, jsi Tony Stark, seber se!

Zvedl k nim pohled a lehce se usmál, tak, jak to on uměl. Působil možná lehce výsměšně, ale sakra, strávil dlouhou řádku let štvaním a vysmíváním se všem médiím, neúctou k autoritám a neschopností brát cokoli vážně. Od chvíle, kdy vyšel z jeskyně v Afghánistánu, se toho sice dost změnilo, ale naučené dovednosti mu nikdo nesebere. Loki nebyl jediný iluzionista a lhář, navíc se Tony kdysi učil od toho nejlepšího. „To je jeden úhel pohledu."

„Kamery hovořily jasně," pronesl Steve nezvykle chladným hlasem. Zněl, jako kdyby ho právě zradil nejlepší přítel a on se s tím musel během pěti vteřin vypořádat.

Nemohl říct, že by ho nechápal, protože to tak nejenom vypadalo, ale ono to tak opravdu bylo – zradil Avengers. Jenže oni neměli právo ho soudit a vlastně se neměli ani čemu divit. Vždyť on nebyl hrdina, jakkoli si to mohl namlouvat.

„Z tohohle se nevykroutíš, Starku," dodala Natasha.

Uchechtl se. Kapitán přimhouřil oči. „Přijde ti to vtipné?"

Odolal nutkání zavrtět hlavou nebo protočit očima. Místo toho jenom pokrčil rameny a nadzvedl se, aby mohl odsunout židli od stolu a odejít pryč. „Tohle není vaše věc."

A přesně tuhle větou akorát přilil olej do ohně. Doposud nehybně sedící Clint se najednou vymrštil a chytil ho za ramena, tlače ho zpět na židli. „Není to naše věc?!" zařval mu do obličeje. „Ten blázen ovládal mou – naše mysli. A ty jsi ho nechal jít! Takže si koukej sednout a rychle to vysvětlit, než tě sem přišpendlím šípem."

Tony sebou škubl, ta blízkost se mu nelíbila, stejně tak výhružný tón agentova hlasu. Nepochyboval, že by z něj informace klidně i vymlátil, ať to stojí, co to stojí. Žaludek se mu stáhl úzkostí. „Sundej ze mě ty ruce," sykl trhaně, snaže se zahnat vzpomínky. Jeho oblek byl zatím moc daleko a bez něj by proti němu, vlastně proti komukoli z nich, neměl sebemenší šanci.

Kupodivu Clint poslechl, ale nepřestával ho provrtávat pohledem, když se usadil zpět na své místo vedle Natashy, která se svými prsty nenápadně dotkla hřbetu jeho dlaně, smířlivé gesto na uklidněnou.